ANDĚLÉ MEZI NÁMI - jak jsme přišli o miminko
Děti na svět přicházejí a odcházejí. Některé přijdou nečekaně, některé se nestihnou na tomhle světě ani rozkoukat a stanou se z nich andělé, někteří zde stráví pro nás dost krátkou dobu, ale ta díra v srdci je po nich obrovská, ať už to bylo jakkoliv... Každý z nich má svoji cestu. Má svůj úkol, proč byl jeho čas na tomhle světě tak krátký. Prostě tomu tak je. Smířit se s tím úplně se snad ani nedá. Věřím, že tihle andílci jsou pořád mezi námi, aby nám připomínali, čeho si máme v životě vážit, za co být vděčni a dokazovali nám, že existuje něco víc, než jen pozemský život tady "dole".
Dneska jsem se rozhodla vyprávět Vám příběh našeho anděla se vším všudy, jak to bylo.
S nápadem mít miminko přišel tehdy přítel (Jirka) po cca 3 letech vztahu, asi po týdnu, co jsme se neviděli, protože jsem byla v Praze na Montessori kurzu.... V kalendáři se psal 27. únor 2016. My byli zamilovaní, týdenní odloučení se zdálo být nekonečný a tak přišlo tohle. Předposlední den kurzu měl za mnou do Prahy přijet, volali jsme si jako obvykle na Skypu, trošku jsme se i stihli pohádat a pak z něj vypadlo, že má pro mě na další den překvapení. Jenže já celá nedočkavá (jako celej život - musím mít všechno nejlépe hned teď a tady) jsem to chtěla vědět hned. Tahala jsem to z něj jak z chlupaté deky, málem jsme se pohádali, cukal se jak jen mohl. On se celkem snažil mi to neříct, ale pak to z něj vypadlo.
"Chtěl bych s Tebou mít miminko."
A pak to pokračovalo snad 2 minutovým zásekem, tichem, nehybným obrazem, kdy jsem skoro s otevřenou pusou jen hleděla a nevěděla, co na to říct, protože mě to fakt zaskočilo. On si myslel, že je chyba v připojení, ale chyba byla na druhé straně v Praze. Ale ne v připojení...
Ne že bychom se o dětech nebavili nikdy. Spíš naopak - já byla ta, co od začátku vztahu pořád sondovala, jaký má plány do budoucna, kdy se vidí v práci na vyšší pozici, kdy si pořídíme nový bydlení, kdy bude chtít mít děti... A odpovědi nebyly úplně podle mýho očekávání. Odpovídal spíš tak, že neví, že nad tím až tolik nepřemýšlel, nebo v řádu let, s čímž jsem nebyla úplně spokojená. Asi jako každá žena v produktivní věku.
Asi tušíte, jak to skončilo. Já brečela štěstím, že joooooooo. Ale hrozně mě štvalo, že ho na tu dálku nemůžu obejmout. Že to není živě. Ale on ten Skype byl nějak záhadně osudový pro náš vztah. Úplně stejně to totiž probíhalo, kdy jsme spolu chtěli začít bydlet. Teď už ale odbočuji moc....
Tady se musíme vrátit o pár let zpátky do minulosti. Cca do mých 20 let - rok 2010 (nevím to přesně).
Asi tušíte, jak to skončilo. Já brečela štěstím, že joooooooo. Ale hrozně mě štvalo, že ho na tu dálku nemůžu obejmout. Že to není živě. Ale on ten Skype byl nějak záhadně osudový pro náš vztah. Úplně stejně to totiž probíhalo, kdy jsme spolu chtěli začít bydlet. Teď už ale odbočuji moc....
Tady se musíme vrátit o pár let zpátky do minulosti. Cca do mých 20 let - rok 2010 (nevím to přesně).
Měla jsem za sebou sérií návštěv u gynekologa, který začaly po jedné banální preventivce, následovaly nevyvedený výsledky a nález, po kterým mi bylo řečeno, že zřejmě nebudu moct mít děti. A to se mi ve 20 ti hodně těžko vyslechlo z úst doktora, který nebyl zrovna empatický a naladěný na to, sdělit takovou nepříjemnou zprávu mladé holce, co děti od malinka miluje...
"Nebudete moct mít děti!"
Tak tahle věta mi zněla v hlavě pořád dokola. Jako ohraná gramofonová deska, kterou nemůžete vypnout. Brouk v hlavě, který se každou minutu, každou vteřinu zavrtával hlouběji a hlouběji do Vaší mysli. Brouk, který tam chtěl zůstat na věky věků a nedalo se ho zbavit. Věta, na kterou jste nechtěli myslet, ale to prostě jinak nešlo. Věta, kterou byste nejradši neslyšeli. Věta, která nešla vymazat. Věta, která tak bolela. Věta co bolela víc, než kudla do zad od nejlepšího přítele. Věta, kterou slyšet nechcete.
Tehdy jsem se slzama na krajíčku odcházela z ordinace, ani neřekla nashledanou sestře a jen jak jsem překročila práh polikliniky, spustily se slzy jako hrachy. Ta představa velké početné rodiny, která je jako z dokonalého filmu se rozplynula. Sen byl ten tam. Neměla jsem ani chuť to někomu říct. Pár dnů na to jsem odjela do Ostravy užít si víkend se super kamarády, co pro mě jsou jako rodina. Až po pár drincích jsem byla schopná o všem začít mluvit. Teda napřed brečet bez vysvětlení. Pít víc a víc a pak jsem to všechno nad ránem na patníku vyklopila.... Trošku se mi ulevilo, ale nebylo to stejně ono.
Roky plynuly, k onomu panu doktorovi jsem spíš nechodila, než chodila, vyzvedávala jsem si jen pravidelně recepty na antikoncepci, kterou jsem brala zhruba od 16 let. Na prohlídky jsem už nechtěla, sestře to nevadilo a když mělo přijít vyšetření, nepřišla jsem, vymluvila jsem se na menstruaci a nakonec přestala chodit úplně.
Po přestěhování se do Brna - 2014 jsem hledala nového gynekologa. Přišel mi mnohem víc empatický, vypadal, že svému oboru rozumí, protože měl za sebou i několikaletou praxi jako porodník, důvěřovala jsem mu. Pár měsíců jsem si nechala předepisovat antikoncepci. Při vstupní prohlídce neříkal nic o tom, co mi tvrdil předchozí lékař. I když jsem se ho okrajově zeptala, zda tento problém mám - tvrdil mi, že to nechápe a nerozumí tomu, protože jak na ultrazvuku, tak ve výsledcích vše vyšlo velmi dobře a tudíž jsem zdravá. Tak moc jsem tomu chtěla věřit, tak moc jsem si přála, aby tomu tak bylo, ale uvnitř jsem pořád byla rozpolcená a nevěděla, komu a čemu teda vlastně víc věřit.
Protože po asi 2 měsících přišla doba, kdy jsem nevěděla, co se se mnou děje. Trápily mě dlouhodobě horečky, celková únava, bolesti hlavy, migrény, křeče, krvácení z nosu, atd. Začala jsem vše řešit se svojí obvodní lékařkou. Tím začal kolotoč vyšetření, odesílání z jedné ordinace do druhé, ale spíš to vypadalo, že chodím od čerta k ďáblu. Tolik teorií a možných diagnóz jsem snad neslyšela ani ve všech sériích Dr. House. Všichni nad tím kroutili hlavou a nechápali, jak se mladá, zdravá, sportující a vcelku zdravě se stravující holka může dostat do takového stavu.
"Jste vážně nemocná."
Po předchozích vážných onemocněních, kdy mi doktoři našli nádor (v roce 2011), nevěděli jestli zhoubný či nezhoubný, věděli, že se to zase vrátí a tak mě dopovali lékama, brala jsem dlouhodobě kortikoidy, pravidelně antibiotika a pořád měla problémy s dýcháním, astmatem a alergiemi, jsem si jednoho dne řekla A DOST!
Ze dne na den jsem si řekla, že s tím musím něco dělat. Že nemůžu žít jako stará babička, přepočítávat ráno prášky a večer se ujišťovat, zda jsem je všechny snědla. Řekla jsem si, že ode dneška se cítím dobře, že jsem zdravá, nic mi není a všechny léky jsem schovala do krabičky a hodila je do koše. Čekala jsem, co se bude dít. Jestli třeba neumřu, jestli neskončím v nemocnici, nebo jestli jen tak nezačnu zase žít normální život. S lékama jsem vyhodila i posledních pár tobolek antikoncepce (do diáře jsem si napsala tohle datum s poznámkou - "Dneska jsem s Tebou skončila jednou pro vždy!"). Dohodli jsme se doma, že to bez prášků prostě půjde. Zvládli to jiní, zvládneme to taky. A světe div se...
"Začala jsem se cítit líp."
Najednou jsem cítila, jak se mi každý den vrací elán do života, jak se víc a víc usmívám, jak najednou cítím, jak voní kytky, najednou mi z jarního pylu neotekly dutiny, neslzely oči, cítila jsem příval energie, který přišel, cítila jsem, že najednou jsem to já.
A teď zpátky do jara 2016
Bylo mi 25, učila jsem ve školce, chodila jsem na vysokou, bydleli jsme v podnájmu 1+ skoro nic, hrála jsem kuželky, k radosti ze života mi stačilo málo, ale po miminku jsem toužila. Nechali jsme všemu volný průběh a říkali si, že to buď vyjde nebo ne. Nijak jsme se k tomu neupínali. Neměřila jsem si bazální teplotu, nepočítala jsem plodný dny, neřešila jsem kdy mám ovulaci, neměla jsem na to miliardu aplikací, ani testy, jen jsem si do kalendáře psala, kdy k početí mohlo dojít.
V práci začalo před nedávnem náročný období, kdy moje kolegyně vážně onemocněla se zády, chodila po vyšetřeních, na rehabilitace a jednoho dne už do práce nepřišla. Skončila v nemocnici a čekala ji operace s dlouhodobou rekonvalescencí. A tak jsem byla až s 28 dětma často ve třídě sama, střídaly se záskoky, kolegové ze ZŠ, studentky z pajdáku... Bylo to náročný, ale i tak jsem si to užívala, protože svoji práci miluju. Do toho se přidaly nějaké rodinné starosti a já si ani nevšimla, co se se mnou děje. Byla jsem hodně unavená už pár týdnů, po ránu se mi občas zamotala hlava, přes den jsem nestíhala tolik jíst a tak jsem to večer doháněla, když byla chvilka mezi přípravou na zkoušky, psaním seminárek a bakalářky. Až jedno ráno cestou do práce jsem při vystupování z šaliny omdlela a spadla na zem. Cítila jsem se jak zavřená v krabici. Byla to chvilka, ale hlavou mi proběhlo snad tisíc myšlenek. Prošlo kolem pár lidí. Měla jsem strach, aby mi někdo nešlápl třeba na ruku... V té velké kupě myšlenek padl fakt, že musím hlavně do práce, kam nesmím přijet pozdě kvůli dětem, rodičům. Tak jsem se vcelku rychle doslova posbírala a spěchala na další šalinu a jela do práce. V zápřahu všech možných aktivit (přivítání se s dětmi, hraní si, svačina, úklid, zpívání, malování, další úklid, příprava ven, hry venku, odchod zpět do školky, převlíkání, oběd, spánek, předávání dětí rodičům, přípravy, atd. - prostě jeden velký kolotoč) jsem si ani plně neuvědomovala, že mi není dobře. Prostě jsem fungovala na 100% a veškeré divné pocity jsem nechávala stranou. A tak to šlo až do odpoledne. Pamatuju si, že to bylo kolem 15. hodiny, kdy už si ze školky rodiče vyzvedávají svoje děti. Zazvonil telefon, zrovna jsem seděla s dětmi na koberci, takže jsem vyskočila, došla jsem rychle k telefonu, otevřela jsem rodičům a cítila jsem, jak mi klesá tlak, jak se mi víc a víc točí hlava, najednou cítím, že krvácím a ne málo. V rychlosti si strkám ruku mezi nohy a běžím na záchod. Tam zjišťuju, že krve je tolik, že protekla všemi vrstvami. Zjišťuju taky, že tam bylo několik krevních sraženin. Pořád mi není dobře. Pořád to nechápu. Menstruace měla mít jinej termín, pokud se nepletu. Aha... Sakra, musím rychle zpátky do třídy, děti jsou tam samy, do toho rodiče... Situaci nakonec vyřeším ve sborovně a dál se plně věnuju dětem a rodičům. Snažím se nedat nic znát, ale uvnitř mě se odehrává boj. Boj myšlenek, boj různých variant, co se mohlo stát... Mám zároveň chuť to zavolat Jirkovi a zároveň si to všechno nechat pro sebe. Pro zklidnění si říkám, že tohle se ženským prostě občas stane. Krvácení do večera více méně ustalo.
O pár dnů později se cítím zvláštně. Cítím se jinak. Mám silný podezření, že bych mohla být těhotná. Hlavně i naše kočka se začala o něco víc mazlit než kdy jindy. Lehá mi na břicho a vrní víc a víc. Jednu neděli se tedy seberu a jdu si koupit těhotenský test. Když přijdu domů, chci si ho udělat hned, ale jak naschvál se mi nechce na malou. A tak to zkouším, ale nejde to. Abych odvedla pozornost, jdeme se koukat na seriál. Po asi hodině a půl už to jde. Dělám si test a najednou tam vidím dvě jasný čárky. Jsem štěstím bez sebe. Nechápu, co se to děje a zároveň to chápu až moc dobře. Jenže jak to říct Jirkovi? Napadlo mě dát si test do podprsenky a překvapit ho u předehry... Tak plán úplně nevyšel, ale test po chvilce s hodně VELKOU nápovědou našel. Nevěří svým očím, nechápe (nechce/nemůže) chápat, co ty dvě čárky jakože znamenají? Po chvilince se objímáme, chce se nám brečet. Samozřejmě radostí. Ten večer jdeme spát hoooodně pozdě. :-)
Druhý den jsem akčně volala na gynekologii, že jsem "asi" těhotná a že bych si to ráda nechala potvrdit. Dneska už se tomu musím smát, jak jsem to potřebovala mít potvrzené hned, ale vlastně jsem ani pořádně nevěděla, v jakém týdnu bych tak mohla být. Se sestřičkou se teda domlouváme, že přijdu příští týden - jenže já nemůžu. Nabízí mi teda další týden, jenže to jsme s dětma pryč, to taky nemůžu. Sestřička už je trošku nepříjemná a říká, že bych si to přece jen měla v práci nějak zařídit, co kdyby nebylo s miminkem a se mnou vše úplně v pořádku. A tak jsem vlastně tak trošku nucena jít s pravdou ven o trošku dřív, než by to bylo běžně. Naštěstí jsem se s ředitelkou domluvila, ona byla tehdy vlastně snad víc nadšená než já, že jsem těhotná a tak jsme společně našly jedno volný ráno, kdy jsem mohla na gynekologii na odběry a na vyšetření.
Až když jsem tehdy odcházela z ordinace, kde mi pan doktor vypočítal týden těhotenství a viděl "něco divného" na ultrazvuku, mi došlo, co se to pár dnů zpátky stalo. To miminko tam ještě nedávno nebylo samo. Byla tam miminka dvě. To proto mi bylo tolik zle, to proto tolik krve, to proto to divné místo na ultrazvuku, … Všechno mi došlo až takhle zpětně. Nebyla jsem schopná o tom mluvit. Radost střídal smutek. Radost ale o kousíček převládala. Až po několika týdnech jsem to dokázala říct Jirkovi. Tak nějak jsem se bála, že to nepochopí. Proč jako nemám radost z miminka, co nosím pod srdcem? Proč řeším něco, co už vyřešit nejde? Ve shonu, povinnostech, starostech jsem to v sobě jen dusila a neřešila. Ale to bylo jen navenek. Všechno se to ve mě mlelo, myšlenky mi nedaly spát.
Co mě však vrátilo zpátky do reality, do smutku, byla hádka s mým bráchou. Ani nevím jak to vzniklo, ale tehdy jsem už křičela, brečela a zakřičela, že jsem prostě potratila miminko, tak proto... Následovalo hrobový ticho, útěk, slzy.... Až tehdy jsem si 100% uvědomila, co se stalo. Asi to bylo tím, že jsem to poprvé takhle vyslovila nahlas. On mi na to řekl, že to chápe, že jim se stalo to stejné. Byla jsem v šoku, zůstala jsem jako opařená, protože jsem to netušila... Zároveň mi spadl velký kámen ze srdce. Už jsem nebyla jediná, kdo to ví. Říct to nahlas byl první krůček k vyléčení, ke smíření.
A od té doby se to ve mě drželo. Byla jsem sice smutná, ale o to víc jsem cítila vděčnost za miminko, které jsem mohla donosit. O to víc si vážím toho, že i když nebyla všechna vyšetření v těhotenství bez komplikací, tak jsem si to těhotenství neskutečně užila. A ač to bude znít divně, věděla jsem, že ta duše je tady někde s náma dál. Jonášek se nám měl narodit jako Vánoční dáreček 24. 12., ale asi tušil, že se na něj natolik těšíme, že přišel o týden dřív. Ty slzy štěstí, ta radost, ta vděčnost, ten zážitek, neskutečný....
Věděla jsem, že se ten anděl vrátí, že přijde znovu. A taky že jo. Sice jsem to čekala mnohem dřív, ale on sám věděl, kdy má přijít. Dneska už je tady s náma Jonáškův bráška Tobík. S ním jsem celé těhotenství tušila, že to bude kluk. Tušila jsem, že je to on, že už jsme se předtím "potkali". To napojení bylo neskutečný, až mi z toho občas běhal mráz po zádech. Už když jsem si šla dělat těhotenský test, tak jsem věděla že jsem těhotná. Neptejte se mě jak, ale věděla, cítila, prostě jsem si byla 100% jistá.
Nic se neděje jen tak. Co mi ale pomohlo k tomuhle přijetí je vědomí, že vše se děje z nějakýho důvodu, že i špatný věci je potřeba brát pozitivně. Kdo mi s tím pomohl byla kamarádka Míša, která mi tehdy řekla o rodinných konstelacích. Protože do té doby jsem neměla nějak potřebu, nebo snad nebyl v mém okolí nikdo, komu bych o tom řekla, tak jsem cítila, že tohle by mi mohlo pomoct. Už jsem to v sobě nechtěla dusit. Potřebovala jsem i zjistit, jak to se mnou je. A nestačila jsem se tehdy divit. Bylo to jako zázrak. Najednou jsem věděla, že je to takhle v pořádku, že nemusím mít výčitky, přemýšlet nad tím, co by kdyby, že o tom můžu normálně mluvit a že to jen musím přijmout, jak to je. S naším andělem jsem si tam povídala, rozloučila jsem se s ním, řekla jsem mu, jak moc ho miluju, jak moc mě bolí, že tu s námi není, ale jak jsem ráda, za tuhle lekci. Cítila jsem, jak se ta obrovská díra ve mě zmenšuje.
Díky Míšo!
Napadaly mě často i po konstelacích myšlenky, jaké by to bylo, kdyby se miminko narodilo a umřelo na porodním sále, jaké by to bylo, kdyby žilo pár hodin, pár dnů, pár týdnů, pár měsíců... Bolelo by to. Jen nemá cenu se trápit tím, co by kdyby. To už vím.
Nakonec to vypadá, že tenhle příběh je spíš o cestě k vděčnosti, než o tom, jaké to je přijít o miminko. Ale ono to všechno k sobě tak nějak patří. Prostě všechno zlé je k něčemu dobré, jen je potřeba to takhle vnímat.
Díky, že jste dočetli až sem. Snad se Vám i tenhle "jinej" článek ze života líbil. Třeba někomu pomůže vědomí toho, že v tom nejste samy. Že se to děje spoustě dalším ženám. Že ta díra, co v sobě máte není jediná. Že ta díra je sice velká, ale čas ji začne zmenšovat. Jen nikdy nezmizí.
A co vy, věříte na anděly?
S láskou a vděčností
Kam.
V práci začalo před nedávnem náročný období, kdy moje kolegyně vážně onemocněla se zády, chodila po vyšetřeních, na rehabilitace a jednoho dne už do práce nepřišla. Skončila v nemocnici a čekala ji operace s dlouhodobou rekonvalescencí. A tak jsem byla až s 28 dětma často ve třídě sama, střídaly se záskoky, kolegové ze ZŠ, studentky z pajdáku... Bylo to náročný, ale i tak jsem si to užívala, protože svoji práci miluju. Do toho se přidaly nějaké rodinné starosti a já si ani nevšimla, co se se mnou děje. Byla jsem hodně unavená už pár týdnů, po ránu se mi občas zamotala hlava, přes den jsem nestíhala tolik jíst a tak jsem to večer doháněla, když byla chvilka mezi přípravou na zkoušky, psaním seminárek a bakalářky. Až jedno ráno cestou do práce jsem při vystupování z šaliny omdlela a spadla na zem. Cítila jsem se jak zavřená v krabici. Byla to chvilka, ale hlavou mi proběhlo snad tisíc myšlenek. Prošlo kolem pár lidí. Měla jsem strach, aby mi někdo nešlápl třeba na ruku... V té velké kupě myšlenek padl fakt, že musím hlavně do práce, kam nesmím přijet pozdě kvůli dětem, rodičům. Tak jsem se vcelku rychle doslova posbírala a spěchala na další šalinu a jela do práce. V zápřahu všech možných aktivit (přivítání se s dětmi, hraní si, svačina, úklid, zpívání, malování, další úklid, příprava ven, hry venku, odchod zpět do školky, převlíkání, oběd, spánek, předávání dětí rodičům, přípravy, atd. - prostě jeden velký kolotoč) jsem si ani plně neuvědomovala, že mi není dobře. Prostě jsem fungovala na 100% a veškeré divné pocity jsem nechávala stranou. A tak to šlo až do odpoledne. Pamatuju si, že to bylo kolem 15. hodiny, kdy už si ze školky rodiče vyzvedávají svoje děti. Zazvonil telefon, zrovna jsem seděla s dětmi na koberci, takže jsem vyskočila, došla jsem rychle k telefonu, otevřela jsem rodičům a cítila jsem, jak mi klesá tlak, jak se mi víc a víc točí hlava, najednou cítím, že krvácím a ne málo. V rychlosti si strkám ruku mezi nohy a běžím na záchod. Tam zjišťuju, že krve je tolik, že protekla všemi vrstvami. Zjišťuju taky, že tam bylo několik krevních sraženin. Pořád mi není dobře. Pořád to nechápu. Menstruace měla mít jinej termín, pokud se nepletu. Aha... Sakra, musím rychle zpátky do třídy, děti jsou tam samy, do toho rodiče... Situaci nakonec vyřeším ve sborovně a dál se plně věnuju dětem a rodičům. Snažím se nedat nic znát, ale uvnitř mě se odehrává boj. Boj myšlenek, boj různých variant, co se mohlo stát... Mám zároveň chuť to zavolat Jirkovi a zároveň si to všechno nechat pro sebe. Pro zklidnění si říkám, že tohle se ženským prostě občas stane. Krvácení do večera více méně ustalo.
O pár dnů později se cítím zvláštně. Cítím se jinak. Mám silný podezření, že bych mohla být těhotná. Hlavně i naše kočka se začala o něco víc mazlit než kdy jindy. Lehá mi na břicho a vrní víc a víc. Jednu neděli se tedy seberu a jdu si koupit těhotenský test. Když přijdu domů, chci si ho udělat hned, ale jak naschvál se mi nechce na malou. A tak to zkouším, ale nejde to. Abych odvedla pozornost, jdeme se koukat na seriál. Po asi hodině a půl už to jde. Dělám si test a najednou tam vidím dvě jasný čárky. Jsem štěstím bez sebe. Nechápu, co se to děje a zároveň to chápu až moc dobře. Jenže jak to říct Jirkovi? Napadlo mě dát si test do podprsenky a překvapit ho u předehry... Tak plán úplně nevyšel, ale test po chvilce s hodně VELKOU nápovědou našel. Nevěří svým očím, nechápe (nechce/nemůže) chápat, co ty dvě čárky jakože znamenají? Po chvilince se objímáme, chce se nám brečet. Samozřejmě radostí. Ten večer jdeme spát hoooodně pozdě. :-)
Druhý den jsem akčně volala na gynekologii, že jsem "asi" těhotná a že bych si to ráda nechala potvrdit. Dneska už se tomu musím smát, jak jsem to potřebovala mít potvrzené hned, ale vlastně jsem ani pořádně nevěděla, v jakém týdnu bych tak mohla být. Se sestřičkou se teda domlouváme, že přijdu příští týden - jenže já nemůžu. Nabízí mi teda další týden, jenže to jsme s dětma pryč, to taky nemůžu. Sestřička už je trošku nepříjemná a říká, že bych si to přece jen měla v práci nějak zařídit, co kdyby nebylo s miminkem a se mnou vše úplně v pořádku. A tak jsem vlastně tak trošku nucena jít s pravdou ven o trošku dřív, než by to bylo běžně. Naštěstí jsem se s ředitelkou domluvila, ona byla tehdy vlastně snad víc nadšená než já, že jsem těhotná a tak jsme společně našly jedno volný ráno, kdy jsem mohla na gynekologii na odběry a na vyšetření.
Až když jsem tehdy odcházela z ordinace, kde mi pan doktor vypočítal týden těhotenství a viděl "něco divného" na ultrazvuku, mi došlo, co se to pár dnů zpátky stalo. To miminko tam ještě nedávno nebylo samo. Byla tam miminka dvě. To proto mi bylo tolik zle, to proto tolik krve, to proto to divné místo na ultrazvuku, … Všechno mi došlo až takhle zpětně. Nebyla jsem schopná o tom mluvit. Radost střídal smutek. Radost ale o kousíček převládala. Až po několika týdnech jsem to dokázala říct Jirkovi. Tak nějak jsem se bála, že to nepochopí. Proč jako nemám radost z miminka, co nosím pod srdcem? Proč řeším něco, co už vyřešit nejde? Ve shonu, povinnostech, starostech jsem to v sobě jen dusila a neřešila. Ale to bylo jen navenek. Všechno se to ve mě mlelo, myšlenky mi nedaly spát.
Co mě však vrátilo zpátky do reality, do smutku, byla hádka s mým bráchou. Ani nevím jak to vzniklo, ale tehdy jsem už křičela, brečela a zakřičela, že jsem prostě potratila miminko, tak proto... Následovalo hrobový ticho, útěk, slzy.... Až tehdy jsem si 100% uvědomila, co se stalo. Asi to bylo tím, že jsem to poprvé takhle vyslovila nahlas. On mi na to řekl, že to chápe, že jim se stalo to stejné. Byla jsem v šoku, zůstala jsem jako opařená, protože jsem to netušila... Zároveň mi spadl velký kámen ze srdce. Už jsem nebyla jediná, kdo to ví. Říct to nahlas byl první krůček k vyléčení, ke smíření.
A od té doby se to ve mě drželo. Byla jsem sice smutná, ale o to víc jsem cítila vděčnost za miminko, které jsem mohla donosit. O to víc si vážím toho, že i když nebyla všechna vyšetření v těhotenství bez komplikací, tak jsem si to těhotenství neskutečně užila. A ač to bude znít divně, věděla jsem, že ta duše je tady někde s náma dál. Jonášek se nám měl narodit jako Vánoční dáreček 24. 12., ale asi tušil, že se na něj natolik těšíme, že přišel o týden dřív. Ty slzy štěstí, ta radost, ta vděčnost, ten zážitek, neskutečný....
Věděla jsem, že se ten anděl vrátí, že přijde znovu. A taky že jo. Sice jsem to čekala mnohem dřív, ale on sám věděl, kdy má přijít. Dneska už je tady s náma Jonáškův bráška Tobík. S ním jsem celé těhotenství tušila, že to bude kluk. Tušila jsem, že je to on, že už jsme se předtím "potkali". To napojení bylo neskutečný, až mi z toho občas běhal mráz po zádech. Už když jsem si šla dělat těhotenský test, tak jsem věděla že jsem těhotná. Neptejte se mě jak, ale věděla, cítila, prostě jsem si byla 100% jistá.
Nic se neděje jen tak. Co mi ale pomohlo k tomuhle přijetí je vědomí, že vše se děje z nějakýho důvodu, že i špatný věci je potřeba brát pozitivně. Kdo mi s tím pomohl byla kamarádka Míša, která mi tehdy řekla o rodinných konstelacích. Protože do té doby jsem neměla nějak potřebu, nebo snad nebyl v mém okolí nikdo, komu bych o tom řekla, tak jsem cítila, že tohle by mi mohlo pomoct. Už jsem to v sobě nechtěla dusit. Potřebovala jsem i zjistit, jak to se mnou je. A nestačila jsem se tehdy divit. Bylo to jako zázrak. Najednou jsem věděla, že je to takhle v pořádku, že nemusím mít výčitky, přemýšlet nad tím, co by kdyby, že o tom můžu normálně mluvit a že to jen musím přijmout, jak to je. S naším andělem jsem si tam povídala, rozloučila jsem se s ním, řekla jsem mu, jak moc ho miluju, jak moc mě bolí, že tu s námi není, ale jak jsem ráda, za tuhle lekci. Cítila jsem, jak se ta obrovská díra ve mě zmenšuje.
Díky Míšo!
Napadaly mě často i po konstelacích myšlenky, jaké by to bylo, kdyby se miminko narodilo a umřelo na porodním sále, jaké by to bylo, kdyby žilo pár hodin, pár dnů, pár týdnů, pár měsíců... Bolelo by to. Jen nemá cenu se trápit tím, co by kdyby. To už vím.
Nakonec to vypadá, že tenhle příběh je spíš o cestě k vděčnosti, než o tom, jaké to je přijít o miminko. Ale ono to všechno k sobě tak nějak patří. Prostě všechno zlé je k něčemu dobré, jen je potřeba to takhle vnímat.
Díky, že jste dočetli až sem. Snad se Vám i tenhle "jinej" článek ze života líbil. Třeba někomu pomůže vědomí toho, že v tom nejste samy. Že se to děje spoustě dalším ženám. Že ta díra, co v sobě máte není jediná. Že ta díra je sice velká, ale čas ji začne zmenšovat. Jen nikdy nezmizí.
A co vy, věříte na anděly?
S láskou a vděčností
Kam.
Komentáře
Okomentovat