POROD Z POHLEDU MUŽE

Otravovat Vás jak děti vůbec vznikají, je zbytečné, tak přejdeme k tomu, jak někdo rád říká dni D. Já tomu říkám nejúžasnější den v mém životě.  

Všechno to začalo odpolední návštěvou u známých, kde si skoro všichni dělali legraci, že už to máme za pár, a každou chvíli to může nastat. My jsme úplně s klidným hlasem říkali, že máme ještě více jak týden čas. Těch slov jsme měli za pár hodin litovat (myšleno v dobrém slova smyslu). Bylo 15.12. čtvrtek půl desáté večer, už jsem se chystal ke spánku, jelikož do práce vstávám o půl páté, když v tom začal zvonit telefon podívám se na něj a vidím Kamča, ta přece byla v obýváku, tak proč mně volá? Zvednul jsem telefon a rozespalým hlasem jsem se zeptal, copak se děje? Z telefonu se ozvalo pouze ,, přines ručníky“, říkal jsem si, na co ručníky, to zase bude nějaká její hloupá legrácka. Položil jsem telefon, otočil se na druhý bok a pokračoval ve spaní. Asi do dvou minut znovu volá Kamča, kde jsem s těmi ručníky, že už to je akutní. Vylezl jsem tedy z postele, vzal ze skříně ručníky a nakráčel s nimi do obýváku kde Kamča seděla na gauči v mokrém fleku. Udiveně jsem prohlásil, to už ti praskla voda!? A Kamča, ne to jsem se tak moc počůrala. J Dal jsem jí tedy ručníky a po chvíli šla do koupelny, kde si stoupla do vany, abychom neměli vše v bytě mokré.

Abych Vám, vysvětlil svoji další reakci na věc, musíme se vrátit asi o měsíc zpět, kdy mě Kamča a porodní asistentka v porodnici poučovaly, že když jí praskne voda, tak ne že začnu vyvádět, volat záchranku a bůh ví co ještě. Takže po zkontrolování, jak to vypadá s Kamčou v koupelně, jsem prohlásil, vše je v pohodě, tak já jdu zase spát, dobrou noc. Kamča si šla za mnou za chvíli lehnout a spali jsme (teda Kamča ne) přibližně do čtvrté hodiny ranní, kdy Kamča usoudila, že je čas jet do porodnice.  A tak jsme okolo půl páté ráno sedli na rozjezd (noční brněnská doprava) a mířili si to do porodnice k Milosrdným bratrům.

Dorazili jsme tam chvilku po páté hodině ranní, kde si Kamču převzala sestra, která jí dělala různá vyšetření a po příchodu oznámila, že si zde už maminku nechají. V tu chvíli šla Kamča na pokoj a co bude se mnou, pomyslel jsem si? Doma koukat do zdi se mně nechtělo, tak jsem zamířil do práce, kde se aspoň trochu odreaguji. Kolem deváté hodiny došel můj nadřízený, tak jsem mu vysvětlil, co se stalo a hned na poradě mě poslal domů, že tam nemám co dělat. Takže fajn, kolem jedenácté dopoledne jsem byl doma a napnutě jsem očekával ten touživý telefon, ve kterém se ozve, tak už přijeď.

Bohužel to se nestalo a tak jsem ve dvě hodiny odjel za Kamčou na klasickou nemocniční návštěvu. Při příchodu na chodbu porodního oddělení jsem se trochu zarazil, protože vidět tolik mimin na jednom místě bylo trochu šílené a mezi nimi chodila Kamča, která rozdýchávala pomale přicházející kontrakce. Bylo na ní vidět, jak moc je psychicky unavená, ostatní maminky, které přišly až po ní, byly buď na porodním sále, nebo už svého drobečka porodily. Kladla si otázku, co dělá špatně, že malej ještě nechce na svět, vždyť už jí plodová voda dávno odtekla, tak proč už také nerodí. Snažil jsem se být Kamči tou nejlepší oporou a podporovat jí. Chodili jsme společně po chodbě, zdolali spoustu schodů a pater, občerstvovali se v bufetu. Nejvíc jsme ale chodili po chodbě mezi šťastnými rodiči a prarodiči, kteří už si mohli svého drobečka pochovat. Bylo to opravdu ubíjející. Návštěvní hodiny byly pouze do 18. hodiny, ale dokázali jsme si najít klidné místečko kde nás nikdo nehledal (prastarý gauč na konci oddělení), až nás kolem 22. hodiny našla sestra, že už tady nemám co dělat, že přítelkyně ještě nerodí, ale to už měla Kamča kontrakce co 4 minuty.

Bohužel, i přes veškerou snahu mě hrozně arogantní sestra vyhodila domů, že až partnerka začne rodit, tak mně zavolají. Takže jsem odcházel ve 22 hodin z nemocnice plný zloby a hlavně ten uplakaný pohled Kamči, která chtěla, abych tam zůstal, byl srdcervoucí. Bohužel jsem musel z nemocnice odejít a vrátit se domů. Domů jsem dorazil po 23. hodině, otevřel jsem si víno a snažil se trochu zrelaxovat, protože jsem tušil, že v zítřejších ranních hodinách budu muset být pro Kamču tou největší oporou v životě.  Akorát jsem si vypil první sklenku vína a v tom volá Kamča, tak už přijeď. Ihned jsem sednul na první rozjezd a do porodnice jsem dorazil kolem 1 hodiny ranní. Z civilu jsem se převléknul do ,“pracovního mundůru“ a šel za Kamčou na porodní sál, kde ležela na posteli a prožívala čím dál silnější a častější kontrakce.

Jak se malej postupně dostával na svět tak bylo na posteli docela dost krve, takže to nemusí být pro každého příjemné, ale naštěstí něco (už!) vydržím, takže jsem Kamču držel za ruku a říkal jí jak je užasná a statečná.

Kolem druhé hodiny ranní se Kamča domluvila se sestrou, že půjde do sprchy, že jí voda dělá dobře. Takže Kamča šla asi na hodinu do sprchy, já jsem mezitím uklidil podlahu od krve, a poté jsem se snažil, aby Kamča nevytopila porodnici, jelikož voda z koupelny tekla fakt všude. Na Kamču jsem moc nemluvil, protože jsem cíti,l jak se soustředí na pocity svého těla a hlavně na pohyby Joníka. Po hodině se přišla sestra podívat na Kamču, jak se jí daří, jak postupuje porod a hlavně, zda se má Joník dobře.

Po kontrole šla Kamča opět do sprchy a byla sestrou upozorněna, že při kontrakcí nesmí tlačit, ale musí je prodýchat.  Ti, kteří znají Kamču delší dobu, vědí, že je pěkně tvrdohlavá, takže při kontracich ve sprše samozřejmě tlačila. Mužů Vám říct, že hodinu jen tak bezmocně sedět v křesle a poslouchat, jak ty zvuky agónie vycházející z koupelny není úplně příjemný, ale Joníka jsme chtěli oba dva, a já jsem tam byl od toho, abych se snažil být tou největší oporou v místnosti. A navíc jenom srabi utíkají z boje.

Po třetí hodině ranní nás opět přišla zkontrolovat sestra a Kamčina tvrdohlavost slavila úspěch, jelikož nám sestra sdělila, že už začínáme rodit. Kamča chtěla jít ještě do sprchy, ale to už jí bylo zakázáno, jelikož hlavička Joníka byla skoro venku, takže si Kamča vylezla na stoličku (předtím se trošku nepohodly s PA kvůli poloze při tlačení, ale nakonec se dohodly) a začali jsme při každé kontrakci tlačit (jako by to už hodinu před tím nedělala J). Nicméně dlouhé a úmorné čekání, než se rozběhne porod, si vybralo svou daň. Kamča neměla dostatek sil, aby Jonika během chviličky porodila. Měla sice koupený hroznový cukr na energii, ten ale zůstal na pokoji, kde nám to bylo prd platné. Proto Kamča musel vyhrabat poslední zbytky sil, které jí ještě zbyly a za pomocí sestry, která jí radila, jak má mít nohy, jak a kdy má tlačit, jsme se pustili do životního zápasu o porození Joníka.

Jak jsem už psal dříve, Kamča je paličák, takže pokyny sestry, která už byla z toho opakování co má Kamča dělat lehce ve stresu se sice snažila plnit, ale nešlo to, protože už neměla sílu, kterou potřebovala. Nicméně kde není síla, musí být alespoň humor, protože s úsměvem jde všechno líp, a i tentokrát měla Kamča humoru na rozdávání, vtipkovala se sestrou, s doktorem a nakonec se bouchla do porodního lehátka a vsadila se s doktorem, že do čtvrté ranní bude Joník na světě.

Proto jsme se do splnění cíle a zvládnutí životního zápasu pustili všichni společně, doktor lehce tlačil na Kamčino bříško, jelikož se hlavička při tlačení vždy vrátila směrem dovnitř. Sestra hlídala hlavičku a ramínka Jonika (ta byla velkým oříškem, asi je má po tatínkovi), kterému se moc na svět nechtělo a budoucí tatínek, budoucí mamince držel vší silou nohy pokrčené, aby se porod usnadnil.

A světe div se ono se to povedlo, Kamča sice sázku prohrála, protože se Joník narodil 4:05, ale  po třičtvrtě hodině bojování to nikdo neřešil a všichni byli šťastní, že už  je Joník na světě. 

Samozřejmě nějvětší radost jsem měl já jako nový tatínek, který se ihned rozbrečel štěstím jak malá želva. Pupeční šňůru jsem musel stříhat nadvakrát, do toho začala už Kamča v plné zbrojní „organizovat“, ať rychle fotím, ale ono se lehce řekne, než dělá, když máte oči plné slz, tak moc nevidíte, co vlastně fotíte, takže asi až desátá fotka byla použitelná. J Malého změřili, zvážili a poté zpět předali mamince. Poté co všichni odešli, jsme už všichni tři společně odpočívali v posteli, a užívali si ten největší zážitek v našem životě. Leželi jsme tam asi hodinu a půl a drželi ten malej uzlíček, který kouká, kde to je, byl jen o trošku větší než moje dlaň, to bylo neuvěřitelné. Po našem prvním válení v posteli jsem šel odnést Joníka na kojenecké, Kamča si šla dát sprchu a potom jsme šli za zasloužený odpočinek, Kamča s Jonáškem na pokoj a já jel domů se po 30 hodinách vyspat!

Jen pro budoucí tatínky

Nechci nikomu z Vás brát iluze, ale až Vám porodní sestra nebo doktor řeknou, stoupněte si za maminku (resp. její hlavu), tak pokud máte skoro dva metry jako já, je Vám to totálně k ničemu, jak se vtipně tvrdí, že odsud nic neuvidíte. Museli byste být asi metrový trpaslík, abyste nic neviděli. Budete hodně překvapení. Jednoduše řečeno zažil jsem porod jako film v kině z první řady. A komu se to bude zdát hrozné a šílené, tak řeknu pouze to, že jsem zažil něco, co se nedá nikde koupit, zapůjčit, vyzkoušet, a nebo zažít. Je to prostě zážitek, na který ještě nikdo nevymyslel žádné slova, proto že je to něco nepopsatelného. A kdo to nezažil, tak nikdy nepochopí jak to myslím. 

Až tohle všechno zažijete, uvědomíte si, jak obrovské máte štěstí, že zrovna vy budete ten úžasný taťka toho malého drobečka, kterého budete hrdě držet v náruči.  Takže tatínci, seberte veškerou odvahu, kterou máte a buďte u toho, kdy Vám Vaše žena jednou provždy změní život a bude Vás o jednoho navíc. Už nikdy to nevezmete zpátky a přijít o takový životní zážitek by přece byla škoda.

A taky něco pro budoucí maminky

Vím, že některé z Vás u svého porodu nechcete mít partnera či manžela, že si to nepřejete, že si to chcete buď prožít sama, nebo nechcete, aby Vás viděl takhle ztrápenou nebo viděl něco, co nechcete. Nebo protože máte strach, že už potom s Vámi nebude chtít spát a další různé důvodyy. Jak jsem už psal, porod není úplně pro každého, takže pokud máte doma chlapa, o kterém víte, že by se tam zhroutil, tak ho opravdu nechte v čekárně. Žena se potřebuje soustředit na porod a ne tam ještě křísit chlapa.

Teď spíš budu mluvit k ženám a budoucím maminkám, které mají doma chlapy, kteří by u porodu chtěli být, chtěli by Vám být oporou a chtěli by s Vámi prožít tento jedinečný moment, ale vy je tam nechcete. Jsem nesmírně šťastný, že má partnerka mě u porodu chtěla a že jsem mohl prožít tu nejúžasnější chvíli s ní. Mohl jsem vidět, jaké mám štěstí, že mám tak užasnou a statečnou ženu, která i přes všechny obtíže ten porod zvládla na výbornou. Jsem vděčný, že jsem mohl hned vidět to miminko, které se narodilo. Mohl jsem si prožít štěstí přítomného okamžiku, tu chvíli, kdy se ze mě najednou stal otec. Ten pocit bezmezné lásky k tomu nejmenšímu človíčku, kterého jsem kdy mohl vůbec milovat.

A pokud jsem Vás ani já nepřesvědčil, tak je mi těch chlapu a budoucích tatínků hrozně moc líto, že nezažijí ten úžasný pocit, kdy jeho vlastní dítě přichází na svět. Ani si jej nevyfotí, tak jak ho příroda a milující rodiče stvořili, uvidí ho až v zavinovačce a to není ono. Nebude u své milující partnerky, aby jí řekl, jak moc jí miluje, jak je na ní pyšný a jak moc je úžasná, že to všechno zvládla a poděkoval jí za nejlepší dárek na světě.

Můj názor je takový, že pokud Vás partner či manžel milují natolik, že s Vámi chtěli mít dítě, tak by u porodu svého dítěte měli být taky, protože nejen, že uvidí ten zázrak, ale uvidí i jaká jste bojovnice a budou si Vás pak mnohem více vážit.

Už teď se těším na další porod, který se chystáme brzo společně zažít. Věřím, že to bude opět nezapomenutelný okamžik plný štěstí a radosti pro nás všechny.

Ať už Vaše rozhodnutí bude jakékoliv, věřím, že bude pro vás to správné. Já sám můžu říct, že jsem opravdu šťastný, že jsem si to mohl zažít na vlastní oči a stal se ze mě tímto okamžikem nejšťastnější muž na světě. Díky za to, že jsi k nám přišel, Joníku.

taťka Jirka