3. TRIMESTR TĚHOTENSTVÍ - váha, přípravy na porod, výbavička, kojení, vyšetření

Třetí trimestr se většinou nese v duchu velkého příbytku na váze oproti předchozím trimestrům. Tělo maminky se pomalu ale jistě připravuje na porod, tím pádem je spousta oblečení malá. Miminko už je v podstatě skoro připravené se narodit, takže to může přijít vlastně kdykoliv. Ke konci těhotenství by měl nastoupit tvz. hnízděcí syndrom, pro který je typická potřeba velkého úklidu, změn v domácnosti (výmalba, přemisťování nábytku, apod.) a dolaďování posledních detailů pro miminko.

 

A jak to bylo u nás?

 

Začátek třetího trimestru u mě začal velkou změnou na váze a to s 6kou na začátku. Takže 8. těhotenské kilo - vítej! Bříško už je větší a větší, občas tvrdne, v noci se častěji převaluju ze strany na stranu, někdy se přidají křeče do nohou. Postupně dokupuju letní věci pro miminko, víc a víc se těším na porod, často přemýšlím nad jménama, kterých máme celkem vybráno 7 a finálně se rozhodneme až po porodu, až toho drobečka uvidíme na vlastní oči.

Člověk by řekl, že s blížícím se porodem bude jmen pro miminko ubývat a budeme některá z nich víc a víc favorizovat. U nás je to ale naopak z čísla 7 se stalo číslo 7, máme tak 4 jména pro kluka a 4 pro holku a finální rozhodnutí bude prostě až po porodu, až uvidíme tvářičku miminka a co se nám v tu chvíli bude líbit, k miminku se hodit, to vybereme. Jediné, co mohu říct, tak žádná typicky česká jména nečekejte...

A co se týče pohlaví, tak na utz bylo miminko opět otočeno, pan doktor ani nic nekomentoval, neřešil, takže pro nás je to stále překvapení (chtěné samozřejmě). Jen pro spoustu lidí z okolí je to nepředstavitelné, jak to můžeme vydržet, proč to nechceme vědět, apod. Odpověď je jednoduchá - prostě jsme se tak rozhodli, protože to tak cítíme a chceme. Nic víc, nic míň. :)

Jelikož jsme se na přelomu 33. - 34. tt stěhovali, nebyl moc čas si všímat, co se s miminkem děje, zapisovat si vše, takže krom přibívajících centimetrů a kil jsem si ničeho zajímavého nevšimla. Později se miminko začalo pěkně roztahovat, kopat do žeber a dávat o sobě vědět víc a víc. Zvětšil se mi také tlak na "spodek" a cítila jsem jak hlavička naléhá.

V  35. tt jsem již měla nahoře úctyhodných 10 kilo, a to jsem 0,5 kila během Velikonoc shodila (upřímně to nechápu, ani nevím jak a to se fakt neomezuju a naopak se denně dost přejídám sladkým a různýma pochutinama). Také mi postupně začala odcházet hlenová zátka (od 22. 4.), všimla jsem si toho jak na kalhotkách, tak na toaletním papíru. Byly to jen dva dny, pak najednou nic...

 

Dokoupila jsem také několik malých bodýček ve velikostech 50/56 a to jak v neutrálních, modrých, tak růžových barvách. Vše potřebné jsem uložila do komody pod přebalovací pult a Joníkovi věci přesunula do jiné komody. Ten rozdíl ve velikostech byl tak znatelný, že jsem málem brečela v čem ten náš kluk ještě před pár měsící chodil oblečený.

V přípravách na porod jsem si začala vařit Maliníkový čaj k snídani, do jídelníčku jsem zařadila lněné semínko (do omáček, do kaší, do smoothie, apod.), připravila jsem si Aniballl, který jsem používala již před prvním porodem a byl mi velkým pomocníkem při fázi tlačení, kdy jsem nebyla překvapena z tlaku na konečník a prostě jsem věděla, jak tlačit, respektive se uvolnit a nechat miminko tlačit se ven samo. Jako prvorodička a nezkušená jsem se samozřejmě na konci nechala dotlačit k řízenému tlačení na povel díky nemocničnímu personálu. Ten se tvářil že on ví o mém těle, o mém porodu, o dítěti vše nejlépe a tak si zpětně vidím jako v ringu na boxu, kdy na mě řve trenér, jaký úder mám použít.
Každopádně i tak vnímám první porod pozitivně a jsem jen víc a víc přesvědčena o tom, co u porodu chci a co naopak nechci.



Přebalovací pult je připraven na miminko. Doteď ho využíváme i pro Jonáška. Přibyly nám tu fotku z ultrazvuků a díky různým odstínům fotek z prvního a druhého těhotenství Jonášek dokáže poznat, kde je to miminko a kde on. :-) Fotky jsou stejně úžasný vzpomínky na to, co si chceme denně připomínat. Alespoň u nás to tak máme.



Kolem 36. tt mi začaly poslíčci. Hlavně večer a někdy i ráno. Z těchto nepravých kontrakcí mi bolesti vystřelovaly do zad v oblasti beder, někdy až nahoru k lopatce (která mě dlouhodobě trápí při větší námaze), ale nejvíc pak do pravého třísla. To pak vyústí v nepříjemnou křeč a auuu. Ale to je tak jediné, co mě trápí. Jinak jsem bez otoků, bez bolesti, bez krvácení, apod.

Díky těmto negativům jsem se rozhodla užít si těhotenskou masáž. A to Vám povím, ta byla fakt úžasná. Masírovala mě úžasná Dagmar Ludvíčková (laktační poradkyně, dula a hrozně milá žena v jednom). :-) Masáž byla kombinací masáže pomocí Rebozo šátků (masáž pomocí šátků, které uvolní svaly a napětí, což jsem ve své permanentní stuhlosti a nemožnosti se 100% uvolnit fakt potřebovala), uvolňující masáž zad, šíje, nohou a zadečku. K tomu si představte skvělou vůni linoucí se z aromadifuzéru a příjemný rozhovor. Za mě úžasné 2,5 h strávených relaxací, přípravou k porodu a času jen pro sebe samotnou. Vřele doporučuju!! :-) Víc info tady:

http://www.dagmarludvickova.cz/

38. tt a pořád se cítím skvěle, žensky, hezky. :)



13. května (38 tt) jsem byla (snad) na poslední návštěvě u svého gynekologa, který mi udělal stěry na streptokoka, sestřička poslechla srdíčko miminka, zkontrolovala moč a změřila tlak. Vše je v naprostém pořádku. Jen vnitřní vyšetření mi nebylo příjemné (ať už proto, že bylo nečekané nebo mi to fyzicky nebylo příjemné). Právě proto další vyšetření nechci a pro výsledky tak pošlu muže. Necítím potřebu dalších vyšetření, monitorů, ozev, apod. Samozřejmě jen v případě, pokud se budu cítit v pohodě jako doteď. Jasně, kdyby cokoliv, budu to řešit s doktory.

Nahoře už mám nějakých 11 kilo, takže o pár víc než s Jonáškem. Předchozí týden se nesl v duchu dalších lékařů - konečně se mi podařilo sehnat nového pediatra pro obě děti s tím, že jezdí na první prohlídku domů, nemají problém s ambulantním porodem (tzn. doba strávená v porodnici po porodu je kratší než 72 hodin), s odběrem z patičky v domácím prostředí, z čehož mám obrovskou radost, tak snad to tak bude i v reálu. Pak dentální hygiena, návštěva praktického doktora a zubaře. Uf, vše je za mnou, tak hurá!

Teď už si moc přeju, aby miminko bylo s náma. Klasicky dochystávám poslední věci co jsou třeba. Hnízdění je díky stěhování v plném proudu, řekla bych že snad na 110%. Pořád odškrtávám všemožné seznamy s úkoly - co je potřeba uklidit, nakoupit, vyčistit, sehnat, předělat a jako Pannu mě to neskutečně baví a naplňuje. Cítím se být užitečná, vyrovnaná a taková volná.

S Jonáškem to teď vypadá jako přípravná fáze na miminko. Některý dny je z něj absolutně samostatnej kluk, který nepotřebuje vlastně skoro žádnou péči, ale z toho v noci i 5x volá ze spaní maminku, chce se tulit, o něco víc kojit, vyžaduje pozornost u činnosti, kterou jindy zvládá bravůrně zcela sám. Co nás trápí oboustranně jsou chvilky, kdy se moc nedokážeme domluvit a pochopit. Protože ještě pořád nemluví tak, aby bylo vše hned jasné, dochází k nedorozuměním, která občas končí pláčem a následuje vysvětlování, utěšování, a dloooouhé mazlení. O to víc si to ale užíváme a jsem vděčná tomu, že jsme se našli v kontaktním rodičovství se vším všudy. Protože to, co nejde vyjádřit slovy, jde vždycky vyjádřit i mimoslovně - pohlazením, dotykem, objetím, pusou, ... <3

Trošku víc jsem se rozepsala i tady u této fotky na Instagramu, tak mrkněte, pokud Vás zajímá, jak se na miminko 'těší' kluk co má skoro 2,5 roku :-) :

https://www.instagram.com/p/Bxb_HyqCVIH/

S Aniballem jsem všehovšudy cvičila asi 4 krát. Nějak zatím nemám pocit, že bych ho tolik potřebovala. Plně důvěřuju svému tělu, které je na porod připravené a předurčené (to jsou tak osvobozující myšlenky, který mě drží v té mé předporodní pozitivitě na 100% + veškeré pohyby miminka, kterými s námi komunikuje). :) Občas si na něj vzpomenu a říkám si, že bych měla cvičit, ale není důvod se do toho nutit. Alespoň tak to cítím já. A úplně stejně to mám s porodním plánem/přáním - s Jonáškem jsem ho již měla připravený a cítila jsem se tak jistější. Teď si však víc věřím v komunikaci s personálem, kdyby bylo cokoliv řešit, vím, jak argumentovat a cítím i větší jistotu v Jirkovi, který u porodu samozřejmě bude taky (pokud zrovna nebude hrát na MS na druhým konci republiky). Pořád se tomu smějeme, že zrovna bude hrát výborně, rozehraný osobák, poráží velkým rozdílem jednoho z nej hráčů světa, pomáhá klukům k vysněné medaili a najednou telefon - musíš z dráhy, přijeď, rodím... :-D

Pálení žáhy, hemoroidy -  jedny z věcí, u kterých vím, že mi po porodu chybět nebudou. Protože teď nikdy nevím, kdy to přijde, přejde, resp. nepřejde. Jinak čeho se bojím jsou pocity po porodu, kdy mi bude chybět těhotenský bříško a všechny ty těhotenský pocity. Protože to vypadá, že tohle je poslední těhotenství, poslední porod, posledních pár dnů v jiném stavu...

20. 5. (39. tt) - teď prožívám zvláštní období, kdy se střídají chvilky plné hormonů - ty lepší chvilky jsou chvilky naprostýho štěstí, naplnění v tom, co dělám a kde se právě nacházím, kdy jsem vděčná za každý úsměv kolem, za to, že jsou na mě doktoři, prodavačky, řidiči autobusu, apod. milí. Horší chvilky přichází, když se testuje moje trpělivost - nejčastěji Joníkem (něco je mu potřeba říct desetkrát, courá se, když spěcháme, má nehodu s čůráním, když se to zrovna nejmíň hodí, nebo nemám náhradní oblečení, když mi vylije na sebe a do sebe nově rozdělanej éterickej olejíček, co zrovna nebyl nejlevnější, když rozbije zrovna nedávno opravenou věc, ... Ale můžou za to taky neohleduplní lidi v tramvaji, kteří vidí, že máte kočárek, za ruku dkuleťáka, tašku přes rameno, celkem velký břicho, oni v rukou mobil, viditelný zdravotní problém a 80ku na krku taky ne, koukají na Vás, ale nepustí Vás ani po 6. zastávce sednout a to je prostor u dveří malý i křečkovi. Už nemá cenu cokoliv říkat, cokoliv dodávat, jen se usmát a myslet si svoje. Idiot idiotem zůstane. Asi tak).

Jsem pak hodně v úzkých, nejsem tak milá, trpělivá a komunikativní jak bych chtěla (slušně řečeno :-D). 

Několik večerů se to neobešlo bez omluv, slz a vysvětlování. Jen tak jsme s Joníkem leželi, koukali si do očí, drželi se za ruce a já mu vysvětlovala, co se ve mě odehrává, proč je na něj maminka někdy škaredá, proč na něj někdy křičím a popoháním jej, proč jsem večer už unavená.... Sice neodpovídá, ale je vidět, že vše chápe, když mě hladí po obličeji, utírá slzy, pevně drží za ruku a chvilku na to slastně usne. Celá situace je umocněná tím, že nám na týden odjel tatínek pryč na druhý konec republiky, takže jsem na vše doma sama, večer už občas padám únavou a nemám tolik energie fungovat na 100% jak bych chtěla. Co k tomu dodat? Hormony jsou hormony a doufám, že se to brzy překlopí spíše k těm pozitivním, že se ponesu na vlně porodních přírodních hormonů celé šestinedělí a bude to jako s Jonáškem plné emocí.

22. 5. mi zazvonil telefon - sestřička z gynekologie mi sděluje, že test na streptokoka, který před týdnem proběhl stěrem z pochvy je pozitivní. Co to však v praxi znamená? V klasickém případě, jet do porodnice co nejdříve po tom, co se porod rozběhne, aby ženě byly podány antibiotika a nehrozila tak nákaza z matky na dítě. Spousta žen tomuto riziku nepřikládá velkou váhu a antibiotika tak odmítají. Spousta žen se připravuje preventivně ještě před samotným stěrem - užívá Lichořešnici, či si do pochvy vkládá stroužek česneku. Tohle lze také praktikovat až do porodu. Spousta žen také na stěr ani nechodí (ve většině zemí se test ani neprovádí). A některé ženy negativní výsledek testu ani neberou v potaz, porodí v klidu své miminko a to je zcela zdravé. U nás jsme se rozhodli antibiotika odmítnout a já se pokusím streptokoka 2 zmíněnými způsoby do porodu vyléčit.

Upřímně mi přijde i celkem nesmyslné dělat takové vyšetření kolem 36. - 37. tt, protože od té doby se může do porodu mnohé změnit. Opět je to podle mě pro některé maminky zbytečný stres, co by kdyby, když vlastně přesně neví, co znamená streptokoka mít... 

Pro spoustu nastávajících maminek je 9. měsic tím nejnáročnějším. Za mě musím říct, že já si to do poslední chvíle užívám. Vyhnuly se mi obtíže typu - čurání 10 x za noc, noční běsy, sny o komplikovaném porodu s tragickým koncem, velké křeče do nohou, otoky, apod. Jediným nepříjemným projevem byli celkem silní poslíčci (hlavně večer, někdy i ráno) a velký tlak do celé pánve. Od 38. tt se mi zase objevila zatuhlost kyčle, kdy se jakoby sekla v jedné poloze a nešlo s tím moc hnout, snažila jsem se cvičit, masírovat si zadek, víc odpočívat, dávat si dlouhou vanu, ale nic moc nezabíralo. Byly dny horší i lepší. Horší byly spíš rána, kdy jsem se musela dostávat celá ztuhlá z postele a často jsem se musela přetočit na všechny 4 a pomalu slézt z postele a v klidu se postavit na nohy - 90 letá babička hadra. Ale i to k těhotenství prostě patří a nemůže být vše jen pozitivní a sluncem zalité. Je mi jasný, že tělo je přece jen už o 2 roky starší než při prvním těhotenství, že se teď víc fyzicky namáhám - domácnost, tahám často dvouleťáka, co má skoro 15 kilo, odpočívat moc neumím, ale už se to učím a spánek přes den prostě nedávám, protože mi to přijde jako "ztráta času", takže spíš jen aktivně odpočívám, když se Jonymu podaří usnout.

týden bez táty

Ještě bych se pozastavila u tématu strach z porodu. Můj názor je takový, že 99% toho, co se nám děje ovlivňuje naše psychika. Proto je dobré se na vše pokud možno dopředu připravit tak, aby se ten nepříjemný pocit strachu ani nestihl objevit. Pomáhá mi to tak ve spoustě věcí - vše si naplánovat, připravit, zjistit si možnosti, znát všechna rizika, pro a proti a tak být víc a víc v klidu. U prvního porodu se mi to celkem dařilo, držet si nadhled a těšit se hlavně na miminko. Ale zpětně vidím, že jsem se nechala semlít průpovídkami personálu v nemocnici o tom, jak porod nesestupuje, jak se neotvírám, že je nález stále stejný a s nepříjemnými komentáři a pohledy při odmítání jakýchkoliv podpůrných opatření (Hamilton, oxytocin, další kapačky, apod.). Pamatuju si, jak jsem brečela po 24 hodinách, kdy se nic extra nezměnilo. Přišla jsem si jako neschopná porodit vlastní dítě, jako matka, která neví, jak tomu napomoct a tupě odmítá "pomoc" ze strany personálu. Za tohle jsem ale dneska vděčná, protože moje cesta za ty 2 roky od 1. porodu byla v tomhle ohledu opravdu dlouhá. Dneska už vím, že délka porodu neznamená nic, že je třeba počkat si, až bude miminko chtít samo, vím, že každá žena je schopna porodit bez pomoci vlastní dítě a to tak, jak potřebuje. Vím, že není třeba tlačit a řídit se pokyny ostatních, vím, že stačí poslouchat vlastní tělo a miminko se ven tlačí vlastně samo. Vím, že umělé podpůrné látky jen oblbnou tělo a vlastní tempo porodu mohou zpomalit či zkomplikovat. Teď už vím, že jsem se tehdy sekla já sama tím, jak na mě okolí v porodnici tlačilo, jak jsem viděla ostatní maminky, co přijely do porodnice po mně, že už mají svá miminka u sebe.Teď už jen věřím sama sobě, svému miminku, že to zvládneme bez jakýchkoliv zásahů. Věřím, že stačí naslouchat vlastní tělo, věřit si a vizualizovat si příjemný porod. Vím, že práh bolesti má každý jinde a že porod jako takový sice bolí, ale dokáže bolet jinak - vlastně i docela příjemně. Vím, že se stačí napojit na vlastní mysl, prožívat pozitivně každou vlnu, každou kontrakci jako zkrácení cesty ke shledání s miminkem. Vím, že napojením se na miminko a vědomým dýcháním se zvládnu dostat sama do sebe a porodit tak v klidu, míru, pohodě a třeba i s úsměvem. Tohle si přeju a doufám, že se to i reálně vyplní. :-)

 

Týden bez táty utekl jako voda. Tím, že jsme se denně viděli na videohovorech, tak Jonáškovi ani nebylo tak velký smutno, i když se ráno pídil po tom, kde táta je a práce to výjimečně nebyla. Miminko je naštěstí tak chytrý, že počkalo, až se táta vrátí domů. A aby nám to čekání na tátu uteklo, Joníka postihla nějaká střevní viróza a to teda byla chuťovka... No užili jsme si a snad už bude jen dobře. :-)

Kvůli pozitivnímu testu na Streptokoka jsem se rozhodla pravidelně užívat Lichořeřišnici a česnek, tak doufám, že tohle kombo bude nápomocný. Ale pořád toho koka beru pozitivně, navíc se v našem těle vyskytuje zcela přirozeně a jak přichází, tak mnohdy i odchází. Takže to pro mě není důvod k panice.

26. 5. - mi začala opět odcházet hlenová zátka, ale již ve větším množství. Den na to jsem dopoledne měla silnější poslíčky s velkým tlakem na bedra a spodek, že jsem si i občas musela na chvíli lehnout. Poslíčky přicházely celý den nepravidelně cca po 15 minutách a některé byly úplně v pohodě, jiné jsem musela prodýchat. O to víc mě trápili křeče/záseky kyčle a bolest pravý půlky zadku - což na procházce s 2 letou neřízenou střelou člověk neocení. :-P No a večer už jsem měla milé myšlenky na přicházející porod, vizualizovala jsem si, jak další den už bude miminko s náma. Stačila však jedna hádka, negativní emoce a tak se mi po pár hodinách podařilo vše zaspat a ráno jako by se už vůbec nic nedělo. 

Co ale nepřešlo jsou těhotenský chutě - já, která jinak nesnáším sladký pití a ujíždím jen na vodě, jsem teď skoro závislá na Coca Cole (ano vím, že je děsně nezdravá, ale moje tělo to potřebuje, moje tělo si to žádá, takže malej doušek skoro každej den musí být :-D ). A když není Cola, tak aspoň trošku 100% džusu ředěnýho vodou. K tomu snad kilo ovoce - nejvíc melounů, meruněk, hrušek a jablek denně, celkem i dost zeleniny, čokoládu snad tunu každej týden (tolik jsem jí nesnědla snad za celej život) a pořád nějaký "prasárny" kolem a kolem. Na klasickej dobrej teplej oběd mě teď prostě neutáhnete.

 

Začátkem června to pořád na příchod miminka nevypadalo, pořád jsem totiž měla spoustu energie, celý dny něco zařizovala, jezdila po výletech, nakupovala, odpočívání mi moc nešlo. Už jsem si myslela, že porodím snad až v zimě. Jenže v podstatě z minuty na minutu v pondělí 3. 6. vykoukl ten náš zázrak na svět. Narodil se doma tak, jak jsme si to přáli a je to úžasnej chlapeček! Víc o tom bude v samostatném článku, který vyjde již brzy.

 

Poslední fotka před porodem, foceno cca v 15 hodin, takže necelých 7h před porodem. Užívala jsem si ještě "cizí" miminko a taak se těšila na to svoje, že jsem ho tím snad přivolala na svět. :)

 

 

 

A jaký byl třetí trimestr u Vás? Užívala jste si ho, nebo to bylo spíš čekání na vysvobození od velkého bříška? Budu ráda za sdílení Vašich příběhů.

 

S láskou Kam.