Hledané téma

úterý 18. července 2017

KRANIOSYNOSTÓZA - den 3. (JIPka)

Dnešní noc byla lepší než jsem čekala. Bohužel jsem nemohla zůstat s Joníkem na JIPce kvůli kapacitě a vnitřním předpisům. Zkoušela jsem i ukecat sestry na spaní na židli u jeho postýlky, ale sama jsem pak byla ráda, že se na chvilku natáhnu.


Taťkové (z těch tu sestry nemůžou 😁) mě ubytovali dopoledne na sesterské ubytovně asi kilometr od Dětského pavilonu. Představte si 5 hvězdičkový hotel s wellness koupelnou, vířivkou uprostřed pokoje, luxusním nábytkem, měkoučkým kobercem, super výhledem z okna a z celého pokoje dýchá domácí kouzlo. A pak z téhle představy uberte asi 100% a máte to, kde jsem trávila noc. Stará šedivá budova, dlouhé smradlavé chodby s problikávajícíma zářivkama, milion dveří, orientační plán neodpovídá realitě a nikde nikdo. Slyšela jsem jen nějaký větráky za dveřma označenýma radiací. A po docela vyčerpávajícím dni, kdy jsem chodila z patra do patra, od jedněch dveří k druhým a zkoušela všechny klíče jsem už začla propadat zoufalství (kecám, čekala by mě ta lavečka před JIPkou).





Nakonec se zadařilo a našla jsem to. Dala jsem si odbetonovací sprchu (rozuměj zatvrdlý mlíko až v podpaží a prsa nateklý a o 3 velikosti větší než obvykle. A čekala jsem, že jak dopíšu článek, zalehnu, obejmu Joníkova slona a usnu. Ale nějak to nešlo  najednou začaly padat slzy jak hrachy a těžko to šlo zastavit. Byla to první noc bez něj. To malý stvoření teď leží samo ce velké hnusné postýlce, maminku má kilometr daleko a sestřičky si v klidu dávaj telku a popcorn.

Volala jsem na JIPku kolem 23. hodiny, jak mu je  jestli spinká, ujistila se podruhé, že mají moje číslo a jakmile se vzbudí a nebude k utišení, nebo bude málo mlíka, zavolají mi a já poběžím. Sestra mě ujistila, že je vše v naprostém pořádku. Joník se před chvílí na okamžik probudil, několikrát hlasitě zamrčel, přetočil se a naštěstí spinkal dál. Říkala, ať jsem klidná, odpočnu si a už jdu spát... Takže jsem hned psala Jirkovi, ať přijede, že je mi smutno - nemá auto, pil, taťka 2 taky a taxík si bát nechtěl... Nakonec dorazil a už mi bylo líp. Ležela jsem tam v objetí velkých silných rukou, brečela jak želva a přišla si maličká jako špendlíková hlavička. Ta bezmoc byla hrozná. Čím víc jsem na Jonaška myslela, tím víc se mi nalívaly prsa, tvrdly a oči slzely o to víc... Chvilku jsme si povídali a já na pár chvil zavřela oči a možná i usla.
Kolem 2:30 přišla krize, znovu jsem volala na JIPku. Jonášek dostal odstříkaný mlíčko, stačila mu jedna dávka a u toho usnul. Součástí krize byl opět beton. Masírovala jsem, odstříkala, chtěla jsem i horkej obklad, ale horká voda nikde. To Jirku namíchlo. Cítila jsem, jak je mi čím dál větší horko, potím se. Měla jsem strach ze zánětu, protože jsem si nahmatala dvě bulky. Po dalším odstříkání jsme usnuli. Ve 3:30, 5 a 5:50 jsem byla vzhůru, kontrolovala prsa a mobil. Začalo svítat, tak jsem pomale vyrazila zpět na JIPku.Joník se před chvílí na okamžik probudil, několikrát hlasitě zamrčel, přetočil se a naštěstí spinkal dál. Zároveň se mnou vstala maminka, která byla vedle. Tak jsme si společně užili ranní rosu v trávě a povídaly si. Jak jinak, než o našich dětech.
Na JIPce byl klid, ještě se překrývaly směny. Sestřičky Joníka chválily, ptaly se na mě a já nedočkavě spěchala k postýlce. Právě se probouzel, hledal maminku ... A NAŠEL! :) Úsměv, objetí, pusinky.
Přebalila jsem ho a kojila. (Klasicky jsem ho zapomněla zvážit před a po). Kojení mi připomnělo jeho první přisátí ještě na porodním sále. Ty pocity nejdou úplně popsat, ale byly tady v celé své síle. Stěstí střídalo uspokojení, radost, naději a souznění. Díky za přírodu, ktera to takhle geniálně vymyslela. ❤



Pak jsme spolu posnídali, koukli na Včelí medvídky, hráli si, povídali, on mi to vracel pokusy o úsměv, mačkáním a jiskrou v oku. Je to prostě bojovník s velkým B.
Sestřička mu ještě kontrolovala a přelepila tříslo, což není úplně příjemný, ale zmákli jsme to. Pak Joník usnul. Využila jsem toho a na 20 minut jsem se natáhla na onu dřevěnou lavečku. Oproti židli z JIPky to bylo příkemnější.
Po návratu k němu mi sestra jen tak oznámila, že nám už chystá papíry k převozu na oddělení. Ten pocit štěstí mě zalil tak rychle, že jsem se rozzářila jak žárovka. Takže pobalit věci. Poslat tu výbornou novinu rodině a čekat.
Přišel i pan doktor z neurochirurgie, kterého vyslal náš operatér, chválil jeho stav, převázal mu hlavičku na Petra Čecha :) a s jizvou byl spokojený.
Bez obvazu vypadá sice jako vajíčko, ale prý je to jen dočasně, jak se lebka tvaruje při stažení obinadlem.
Vyslala jsem teda oba taťky na "hotel" pro všechny věci. Absolutně si nedokážu představit, jak složitý by to bez nich bylo. DÍKY, že Vás mám!!!
Poděkovala jsem všem sestrám za úžasnou péči, laskavost, ochotu, trpělivost ale hlavně lidskost ve všech ohledech. Dneska už se to moc nevidí. Přitom ve zdravotnictví bychom měli tohle vídat na vlastní oči denně. Je smutný, že často je opak pravdou...



Cestu měl Joník zvládnout v kočárku, tam ale nebyl úplně spokojený. Sestřička byla milá, jen mě informovala, že by měl být správně v kočárku, ale že to nevadí, hlavně ať je v klidu. Prostě zlato.
Když sestry viděly 2 chlapy, nechápal nikdo. Tak jsem vysvětlovala, jak to je a proč. Smáli se, takže to odlehčilo situaci a moje nálada se přenesla i na Jondelína. Konečně se zase zkoušel usmívat, byl zvědavý, čilý a hlavičku otáčel do všech světových stran.

S taťkama jsme pak srandovali na pokoji, užívali si to. Ale je tady ale. Sestra tučné stehýnko, nebo jak jsem ji to včera nazvala, má asi své dny, takže nás ve stylu Igora Hnízda z Obecné školy poučila o tom, kdy a kde jsou návštěvy a jak jsem úplně blbá, že nevím, jak podepsat věci k uložení do ledničky. Ach... Nebudu si tím kazit karmu. Však jí se to vrátí.

S Joníkem jsme si hráli odpočívali, obědvali. Nejlepší nemocniční oběd ever! Fakt mňamka a nic nezbylo (to se mi snad nikdy nestalo a to jsem byla v různých nemocnicích v různých časech).


Po O Joník zprotivěl - bolest a velká potřeba po anestezii udělali svoje. Ale zvládli jsme to i v mezičase s odběrem krve! Pak už jen mlíčko a nabírání sil na odpoledne. Což zafungovalo - měl tolik energie a dobré nálady, že nebýt otoku, člověk by neřekl, že byl včera na operaci. Jen ty jeho hlasivky ještě trošku chraptí, ale už to ladíme. Jinak je energickej, už pár hodin po operaci lezl po postýlce, chtěl se stavět a zkoumal všechno na dosah. :)


Ale když nad tím tak přemýšlím  už teď jsem zvědavá, jak ta genetika dopadne, protože i já mám atypicky malou hlavu (nosím dětský čepice na 3 letý děti), mám měkkej nos a taky jsem měla problémy s intubací... Snad si to Joník vybral a všechny naše další děti už budou zdravý!

Ještě jsem chtěla dodat, že jsem neskutečně šťastná, že tyhle články Vás některý donutily se zamyslet nad tím, co je v životě doopravdy důležitý a že je třeba si vážit i toho nehmotnýho, co máme. Dík za to, že mi píšete a vnímáte to podobně. 
Taky se mě často ptáte, jestli něco nepotřebujem. Potřebujeme jen jeden druhýho a zdraví. Když nám to budete přát. Tak nám to tu rychlej uteče a třeba už příští týden budem zpět v Brně.




Krásný den všem. Velkým i malým.

S láskou

K&J

Žádné komentáře:

Okomentovat