KRANIOSYNOSTÓZA - den 2. (operace)

Noc na tenhle den se zdála být nekonečná. Tipovala jsem, že možná ani neusnu. Můj plán bylo kojit co nejčastěji, ať má malej hodně energie, síly na operaci a pak už tolik nehladoví. Poslední hlt si mohl dát ve 3:00 (parádní čas, opravdu). Takže pěkně budíček na 2:30 a jen čekat. Spát jsem šla kolem půlnoci a zrovna byl čas kojení (jak jinak)... 

Joník usnul už ve 20:40, což je na jeho poměry fakt brzo, tak jsem nevěděla, co čekat. Jak jste viděli mají tu "krásné" postýlky. My jsme ji využili pouze na hraní, blbnutí, cvičení a odkládání věcí a dětí. :) 

Ráno před operací

 Takže jsme se mačkali (resp. já jsem se mačkala) na malé a úzké posteli, kde jsme se tulili, mazlili, semtam spali a kojili. Dostala jsem klasicky ve spaní několik liskanců, kopanců, ale ráno blažený úsměv to vše vynahradil. Koukla jsem na hodiny a 5:01 - tadá, tolik radosti z čekání. Zpříjemnili jsme si to zábavným čištěním zubů, převlékán, dílem Včelích medvídků, čtenou pohádkou o medvídcích, čtením Vašich komentářů a pak přišly ty horší věci.

Jelikož se včera nepovedlo 3 sestrám zavést Joníkovi katetr (rozuměj, přes namakaný svaly nejsou vidět žíly ani žilky), čekalo ho to znovu. Sestra to na mě opět zkusila, že si jej vezme sama - asi pořád nepochopila, s kým má tu čest. (Moje dítě nenechám trápit, kurtovat, zalehávat, apod.). Pod mým "dozorem" to znova zkoušely dvě sestřičky, dvakrát z jedné ručičky, pak z druhé a aby to nožkám nebylo líto, tak rovnou taky z obou... A to po 3 nepovedených pokusech doktorka zahlásila, že to již nebudou zkouset a pojede na sál bez toho a tam si s ním pak až v anestezii poradí. Ale stejně jí to nedalo a nakonec si sama dala ještě dva pokusy. Uřezala bych jim v tu chvíli nejradši ruce a i tu nohu, kterou na něj sestra zkoušela dát!!!! Uklidnil se až asi po 30 minutách v mým náručí a chudák chtěl jedinej utišující lék - mlíčko, ale bohužel... 

Blížila se 7. hodina a tatínek už nás čekal před oddělením přes sklo jsme na něj oba hodili úsměv, ale ten najednou vystřídaly slzy... Slzy smutku, bezmoci, očekávání, nejistoty, bolesti vnitřní i vnější. Musela jsem odejít do pokoje a ustát to sama. Pak už přišla sestra, ať si vezmu jen cennosti, dám malého do kočárku a že pojedem. Takže v ruce vzlykající dítko  v druhé peněženku, klíče od skříňky, mobil a méďa. Řekla jsem sestře, že jej nechci dát do kočárku, když se tak tak uklidnil, že jej raději ponesu v náručí. Podotýkám, že i se slzama v očích a předchozí zkušenosti jsem byla velice milá. Trvala na svým, oháněla se předpisy ... Ale já jsem si moc dobře pamatovala, co jsem včera podepsala - veškerou zodpovědnost za bezpečnost dítěte má přítomný rodič. Tvrdila mi opak. Tak jsem povolila a na chvíli jej tam položila s jeho dekou - spustil pláč a bylo, asi minutku jsme čekali u výtahu a kolemjdoucí sestra si ho všimla, tišila ho společně se mnou a hladila. Sestra z oddělení házela podivný pohled. Díky němu mě to nakoplo a už byl u mě pěvně v náručí. Ať si říká kdo chce, co chce, já znám svoje práva, ale hlavně vím, co moje dítko chce a hlavně potřebuje. U toho výtahu jsme stáli a čekali asi ještě 10 minut. Sestra už byla nervózní, kontrolovala hodinky a semtam hodila divnej výraz střídavě na mě a na Jirku. Hodně vtipný byl její pokus o rozesmání Joníka. Oplatil jí to zamračeným obličejem s výrazem, už na mě víc nečum! 

Nakonec jsme museli i s kočárkem do pidi výtahu, pak dlouhatánskou mokrou chodbou v podzemí, kolem patologie a podobně až na neurochirurgii. Cestou jsem vtipkovala o smějícím se klaunovi s motorovkou. Jirka přidal s úsměvem poznámku o problikávajícím světle a výpadku proudu. Zahráli jsem na dobrou strunu. Sestřička se rozpovídala, jak tu mívá strach. Hlavně když veze malé nemluvící pacienty. Pak už jí to nedalo a přehodila vyhýbku. Takže jsme se dozvěděli o jejím 3 letém synkovi. No jestli ho při odběrech zalehává svojí tučnější nohou, potěš koště? Co to je za matku, proboha?

Po asi 20 minutách jsme nakonec na čas dorazili před operační sál.

Tady si Jonáška vzala do náruče, ano čtete správně DO NÁRUČE. Přišel čas na poslední slova, úsměv, pusu ... Po chvilce jsme slyšeli Jonáška tence plakat, to mě vzalo. Doufala jsem, že to brzo pomine a taky že jo... 

Čekali jsme na sestru, která nám dala info o tom, kde můžeme čekat. Rozhodně ne v blízkosti operačního sálu. Ukázala nám bufety a nabídla možnost čekání na pokoji. 

Vyrazili jsme se rozptýlit na snídani do bufetu. 

Tak nepříjemnou paní bufeťačku svět ještě neviděl ani neslyšel. No nenechali jsme si zkazit už tak šílený ráno, dali si kafe a dobroty. 

Pak mě napadla spásná myšlenka, jak si "užít" 3 hodinové čekání. Pomohl nám kamarád, co má doma štěně retrívra a na zahradě můj milovanej angrešt a rybíz. Kluci si pokecali, já si pohrála a pak zpátky do nemocnice. 

Cori alá Koriandr

Při příchodu nás čekala sprcha informací:

Sbalte si všechny věci, Jonášek nakonec bude po operaci na JIPce, tam s ním už nemůžete být, máte kde spát?

Nakonec nám nabídli možnost sesterského "hotelu". Jak se později ukázalo, hotel se dá srovnat s ukrajinskou ubytovnou 4. cenové... 

Pak jsme na pokoji čekali, balili, střídali se na WC, rozesmívala nás Iva Pazderková alá blbá blondýna (Buďte blond!) a internet. ;) 

Po asi hodině jsem si šla pro tapiocovej pudink a doufala jsem, že mi jej sestry nesnědly. Pak jsem cítila ve výstřihu beton. (Ne doslova - mlíka bylo pro 3 děti a už tvarohovatělo). Takže jsem odstříkala, pobavila Jirku a nálada stoupla o +1. 

Už dávno mělo být po operaci, ale sestry stále nic nevěděly. Pak po 4 hodinách přiběhla sestra, že je po operaci a ať s ní jdeme hned dolů, že s námi musí mluvit anestezioložka.

Tak malý už to měl víceméně úspěšně za sebou. Byl problém se zavedením katetru, ani včera, ani dnes se jim to nedařilo, nakonec až na sále pres třislo na xtý pokus (má holt žíly po mé mamce). Bohužel se anestezioložka během toho řízla o skalpel a kontaminovala jeho krev, tak mu během probouzení dělali testy na žloutenku a HIV (představovala jsem si ji na chvilku jako na bezďáká se zapíchnutou jehlou a pak jako promiskuitní ženu). Její přístup a povídání mě ale vrátil do reality. Omluvila se za svoje selhání (lidský faktor někdy holt selže, ale je důležitý umět se omluvit a nést zodpovědnost - tady to teda bylo na 100%! Prosím, víc takových lidí.) 

Za chvíli jej uvidíme - těšili jsme se. Bude teď min. 24 hodin na JIPce, ale pokud bude dobrý, budem pak už další den na normálním pokoji. Tak zněl verdikt hlavní sestry. 

Jinak nám p. anestezioložka domluvila konzultaci s p. doktorkou z genetiky, protože Joník měl problém nejen s žílama, ale i se zavedenim intubace do krku stejně jako já pár let zpátky u mý operace... Odpoledne jsme se domluvily na genetické vyšetření v Brně, až se trošku situace uklidní. 

Zbytek dne jsem strávila u Joníka na JIPce, zrovna jej sestra utěšovala a usnul. Seděla jsem u něj, hlavu opřenou o mříže a čekala jsem, kdy se probudí. Držela jsem jej za ruku a hladila, mluvila k němu a pusinky dostal snad všude. 

Poprvé se probudil a posadil

Během odpoledne jsem jej přebalila, sestra mu přelepila náplast na třísle (má to hodně citlivý, takže dost plakal :( ). 

Odpoledne se ještě několikrát na chviličku probudil, otevřel oči, přetočil se a po chvilce zase usnul. V mezičase jemně poplakával, ale hrozně statečně. Až v 16:30 se probral úplně, byl tam i náznak úsměvu, když jsme se koukali z očí do očí. Ten pocit je k nezaplacení. Konečně víte, že to nejhorší už je za váma a čeká vás jen to dobrý. Hned jsem si ho vzala k sobě, dostal mlíčko a byl spokojenej. Jen už nevoní jako to moje miminko, ale jako hoooodně dezinfekce. Vůně, nevůně, hlavně že už je relativně zdravej. :-) V průběhu jsem odstříkala snad hektolitry mlíka a i tak jsem měla místo prsou betony... Snad večerní sprcha pomůže.

Pak už se u něj vystřídaly návštěvy - taťka 1 a taťka 2. Dokonce si spolu pohráli a pak zase mlíčko a spát. Do 9. hodiny jsme to takhle střídali a byli spolu, to bylo nejdůležitější. Je to můj hrdina, protože to zvládá úžasně a snad brzo bude maximálně veselej jako předtím. 

Chtěla jsem Vám ještě popsat, kde trávím dnešní noc, ale fotky řeknou víc, takže to dodám příště. Jdu si dát 2 hodiny spánku na ubytovně asi kilometr od nemocnice a o půlnoci běžím za ním a budu okupovat lavičku před JIPkou. 

Chtěla bych Vám všem moc moc poděkovat za veškerou podporu - zprávy, SMSky, volání, jídlo, fotky... Nestíhám odepisovat, ale jsem za to vděčná. Díky, mějte se hezky a krásné sny všem.

S láskou

KaJ