Hledané téma

neděle 22. října 2017

10 TIPŮ PRO LEHČÍ ŽIVOT

Snad každý z nás by rád vedl snazší život. Nikdo nechce mít starosti navíc, trápit se kvůli problémům, mít jich plnou hlavu, nemoct spát a podobně. Dřív jsem to měla dost podobně i já. Ale spousta věcí, které se mi v životě staly, mě změnily natolik, že dneska tomu tak není. Možná se ptáte, co za události v mém životě to zapříčinily? To by bylo na dlouhé povídání. Ve zkratce to byla rodinná situace, střet s vážnou nemocí, studium, puberta a seberozvoj jako takový. Více třeba v dalším článku...
Ale tady je mých 10 tipů, které mi usnadňují život, třeba se Vám budou hodit, třeba zde nenajdete nic nového, co byste ještě nepraktikovali taky, ale kdo ví.

1. SEZNAMY
Někomu se může zdát, že je to zbytečný, psát si seznamy, že nakonec zapomenou na ten seznam i na úkoly. Mně se to teda osvědčilo. Hlavně ve chvíli, kdy mi přijde, že mám plnou hlavu úkolů, kde jsem na konci s volnou kapacitou. Napíšu si tedy seznam těch nejdůležitějších úkolů. Je dobré si je seřadit od těch nejdůležitějších po ty méně důležité. Pomáhá taky barevné označení - stejnou barvu použiji na danou kategorii - DOMÁCNOST - žlutá, ŠKOLA - modrá, NÁKUP - oranžová, apod. 
Nejvíc mě na seznamech baví odškrtávání a fajfkování. Jak malá holka. No a co. :)
Nejlepší je dát si seznam na místo, kde na něj často uvidíte - na zrcadlo, na dveře, na ledničku. Osobně si k tomu dávám i vnitřní závazek, že jej splním do určité doby, jinak by to pro mě nemělo smysl. Prokrastinace je zlá věc... Ale když se mi povede celý seznam splnit, dávám si nejen palec hore, ale i nějakou odměnu, protože to mě pak víc a víc motivuje je zase brzy splnit.
K těmto seznamům patří i seznamy dárků - vždycky mám v poznámkách v mobilu seznam dárků pro členy své rodiny. Seznam průběžně doplňuji, jak mě napadnou, jak se o nich zmíní, jak některé z nich koupím. Je pak mnohem snazší trefit se do gusta každého z nich.



2. FUNKČNÍ DIÁŘ
Se seznamy je super mít propojený i diář. Píšu si sem jednotlivé úkoly, ve spojení s datem si jej více zafixuju a brzy ho splním. Používám jak klasický papírový diář, tak i ten v mobilu. Mám je oba propojené. Dřív jsme je měli propojené i s přítelem, tím si usnadníte život, ale taky se obejdete bez pár hádek, když na něco jeden z vás zapomene. Díky připomenutí se zvukem, se tahle možnost prostě minimalizuje. 
Tady taky upřednostňuju barevné označení, ale i bez toho se obejdu. S jakým diářem jste spokojeni vy, to mě zajímá? Každý rok zkouším nový a nový a ještě nebyl jeden, který by mi vyhovoval ve všech svých aspektech. Tak budu ráda za Vaše tipy.
Do diářů si čas od času také píšu to, co budu daný týden vařit, podle toho pak nakupuji. Ušetřím čas, peníze a i mozkovou kapacitu. Ne vždy se mi to podaří, ale když ano, je to fakt úleva, že člověk ví, co bude. Nenervuje se, nestresuje se, co uvařit, jestli má všechny ingredience,... Však to znáte. :)



3. PLÁNOVAT DOPŘEDU + FINANČNÍ ROZPOČET
Ke konci každého roku si už do nového diáře dělám plán na příští rok. Rozplánuju si všechny události na jednotlivé měsíce. Do sloupečku vedle si píšu i částku, o kterou bude moje peněženka chudší, abych tak věděla, kolik si našetřit. Zaznamenávám si tu Vánoce, narozeniny, svátky, výročí, mezinárodní dny, dovolenou, aj. 
Často si tak i schovám penízky do obálky na danou akci a vím, že mám rezervu a nestresuju se pak těsně před daným datem. Dárky se snažím kupovat vždy s dostatečným předstihem, často se ptám oslavenců, co si přejí (tak, aby nepoznali, že se ptám záměrně).

4. ŠETŘIT PRAVIDELNĚ, INVESTOVAT
Často se u mých kamarádů setkávám s tím, že jim každý měsíc z výplaty zbude několik stovek nebo tisíců. Většina z nich si je prostě nechává na účtě na horší časy. Jiní je vybírají a schovávají doma v obálce s nápisem "Oslava narozenin", "Dovolená", "Kurz angličtiny" apod. Byla jsem jednou z nich, ale pak jsem si řekla, že je na čase investovat. Sebrala jsem tedy svoje našetřené peníze a investovala je do podílových fondů. Měsíčně se mi na účet připíšou úroky a já k těmto penězům připisuji další. Spořím si na budoucnost ve formě dluhopisových a akciových fondů. I teď při mateřské to jde. Vím, že ty peníze jednou budu potřebovat. Na splnění svých snů. 
Říkáte si, že taky investujete - koupili jste si novou kabelku (ehmmm, jako vážně?), máte spořící účet (který je dneska dost nevýhodným produktem mimo jiné). Jediné co, se v dnešní době vyplatí, jsou dle mého dvě věci: 1) Investovat sami do sebe - tedy do vzdělání a seberozvoje a za 2) do nemovitostí. Vždy je fajn mít rezervu, kam můžete kdykoliv sáhnout, až bude "jednou" potřeba.
Nikomu nic nevnucuji, jen říkám svůj názor. Každý svého štěstí strůjcem. :)

5. PRACOVAT NA SOBĚ
Neusínat na vavřínech, jak se říká. Spousta mých známých má za sebou vysokou školu, několik kurzů, pár diplomů a osvědčení. Často se mě ptají, proč já dál studuji tamto a ono. Odpovídám stroze: dělám to jen a jen pro sebe (i když ne tak docela). Snažím se maximálně využívat svůj potencionál, dělám to, co mě baví, co mě naplňuje a věřím, že mi to k něčemu je. Ne jen k tomu, mít v ruce diplom a chvástat se tituly před a za jménem, jako někteří.
Nejde jen o studium kurzů, či škol. Stačí se zaměřit na to, co čtete, jakou literaturu vyhledáváte, jaká videa sledujete, jaké články čtete. 
Zkuste si udělat jednoduchou myšlenkovou mapu. Doprostřed dejte svoje jméno, kolem dokola utvořte několik bublin se svými zájmy, s tím, co chcete. Pod bublinu si napište, co pro to děláte. U které bubliny budete mít nejvíce odrážek, to je to, co vás nejvíc baví. Zaměřte se na to ve svém životě na 100 %, dělejte pro to maximum a hlavně, dělejte to srdcem. Pokud člověk něco opravdu chce, vždy se mu to podaří. Tak šup, rovnou do toho! :)



6. VÁŽIT SI TOHO, CO MÁM (TADY A TEĎ)
Zní to tak jednoduše, fádně, pochopitelně, až trapně. Ale ruku na srdce - kdo z lidí to tak doopravdy má? Řekla bych, že v dnešní době jen minimum lidí je rádo za to, co má. Závidí těm, co mají víc, větší, lepší, ... Přitom až ztratí, co mají teď, nebudou mít nic. Myslím tím jak věci, tak lidi, okamžiky, příběhy, které se nám denně dějí. Važme si toho, že se můžeme ráno nadechnout, dojít si sami na záchod, do obchodu, že máme kolem sebe lidi, kteří nás berou takové, jací jsme, mají nás rádi a věnují nám to nejcennější, co mají - svůj ČAS. Nelpěte proto tolik na materiálních věcech, zkuste si vážit maličkostí, které Vám život přináší a uvidíte, že opravdu budete šťastnější alespoň o kousek.



7. UŽÍVAT SI KAŽDÝ DEN NA 100%
"Přej a bude Ti přáno". Tak tímhle tím se řídím už dost dlouho a myslím, že na tom opravdu něco bude. Stejně to mám s příslovím: "Dej a bude Ti dáno". Proto, kdykoliv můžu, tak pomáhám. Ať už je to na ulici, ve vlaku, v obchodě, zkrátka kdekoliv, komukoliv. Nečekám za to od lidí něco za to. Vím, že se mi to vrátí, až to já budu potřebovat a je to tak. Třeba spěchám na šalinu, stojím s nevrlým dítětem ve frontě, která je minimálně na 15 minut a najednou mě někdo jen tak pustí před sebe. Člověk by řekl, že je to náhoda. Podle mě ne....
Často jdou na mě myšlenky, že bych zrovna dneska zůstala v posteli a nedělala naprosto nic. Jenže pak si řeknu, co když je dnešek tím posledním dnem tady? Takže vstanu a snažím se užít si každou minutu daného dne, nejradši se svojí rodinou, zvířaty a někde v přírodě. To jsou moje srdcovky prostě! :-)


8. SEZNAM PŘÁNÍ NA JEDEN ROK
Na začátku roku si v diáři na volné místo vytvořím seznam mých přání na další rok. Nejde vždy o konkrétní přání, spíše takové vize, čeho chci dosáhnout, v čem se chci zlepšit. Často se k nim v průběhu roku vracím, abych si uvědomila, co vlastně chci, abych si urovnala priority a věděla, za čím a proč jdu. Na konci roku mám takovou vlastní sebeevaluaci, kdy si odškrtávám to, co se mi podařilo, rozjímám nad tím, co je potřeba zlepšit a často pár vizí zase zopakuji v tom dalším roce.
Musím říct, že je to fakt super, vždy mám minimálně 80% úspěšnost v tom, co si na začátku roku stanovím. Tím, že svoje myšlenky přenesete na papír, dodáte věcem důležitost, více si vaše cíle zaryjete pod kůži a jen tak lehce na ně nezapomenete. Co myslíte?

9. PRAVIDELNOST
Snažím se ve svém životě hledat pravidelnost. Nemyslím tím, že bychom měli celý týden  doma rozplánovaný přesně jako rozvrh hodin ve škole a přesně podle něj jeli, ale jsou věci, které se v nich pravidelně objevují. Člověk tak s nimi počítá, ví, kdy přijdou. Je to třeba pravidelné cvičení, úklid, procházka, návštěva, výlet, oslavy, atd. Pak se z toho stávají naše tradice, na které se těšíme společně, porovnáváme, co bylo loni, předloni,... Nelpím nad tím, abychom doma měli přesný režim dne. I když si spousta z Vás myslí, že tím, že máme malé dítě, by to bylo to pravé ořechové. Upřímně mně iritují maminky, které mají se svým dítětem na každý den aktivitu (koupání, cvičení, logopedie, dětská herna, zpívání, apod.), každý den s přesností na minuty svoje děti koupou, uspávají. Ano, máme to také zhruba podobně každý den, ale je pro nás normální vyjít z těchto zajetých kolejí a nezbláznit se, když to jednou bude jinak. Tím, že hodně cestujeme, musíme se dost přizpůsobovat místu, kde aktuálně jsme, takže to s tou denní rutinou ani není úplně lehké. Musím tady pochválit Joníka, který je na tohle už od narození opravdu expert, usne kdekoliv a skoro jakkoliv (stačí mu maminka a prso :-) ). Usnul například ve vlaku, v kotli fanoušků, na nádraží, na přednášce, v autobuse, zkrátka když to na něj přijde, přizpůsobí se.

10. ČAS
Budu se opakovat, když řeknu, že čas, je to nejcennější, co máme, ale je to prostě tak. Proto se snažím svůj čas nemít jen pro sebe. Plánovat setkání s přáteli je to, co mě neskutečně naplňuje. Beru to jako svoji životní investici. Investici do sebe sama. V životě jsem se naučila jednu důležitou věc. Rozdělovat lidi kolem sebe na 2 kategorie: 1. Ti kteří mi dávají energii a za 2. Ti kteří mi energii berou. Kategorii č. 2 se snažím už pár let celkem úspěšně eliminovat. Je to tak úžasný, osvobozující, nemuset řešit lidi, kteří jsou frustrovaní z vlastních životů, marní svůj život zbytečnostmi, jsou věčně nespokojení a jsou plni nenávisti a závisti ostatním.
Říká se, že každý člověk je průměrem 5 nejbližších osob, se kterým se nejčastěji setkává. Svatá pravda. Alespoň podle mě.



Musím podotknout, že tyhle tipy pomáhají mně ulehčit život, ale u Vás to nemusí být 100% funkční taky. Každý si musí najít to svoje. Přizpůsobit se svému životu a tomu, co mu vyhovuje. Proto to berte pouze jako takovou malou inspiraci, co můžete ve svém životě dělat jinak. Jestli máte, nějaké svoje soukromé tipy, jak si ulehčit život, sem s nimi pro inspiraci.



Krásný den,
Kam.

pátek 13. října 2017

VESELÝ PÁTEK 13.

Pátek 13. je opředen mnoha pověrami. Člověk by řekl, že jsou to jenom pověry, ale ne. Je to fakt magický den plný zvratů, nevysvětlitelných událostí, které zasahují mnohé životy. Dřív jsem si myslela, že to u nás nějak nefunguje, prožívali jsme normální pátky 13., kdy jsme se spíš radovali z novinek, až letos v roce 2017 se to zlomilo. A tak se s Vámi o ten dnešní den chci podělit. 
Jak víte, studuju dálkově v Olomouci. Spoustu lidí kolem to nechápe, jak to jde skloubit se všemi starostmi s malým dítětem. Já ale říkám, že když se chce, tak všechno jde. Jezdíme společně s dědou nebo taťkou, aby měl kdo malýho hlídat, když jsem na přednáškách. Když byl Joník menší, chodil společně se mnou, ale teď je to živý stříbro, který se učí chodit, takže v klidu vydrží vcelku asi 2 sekundy. :)
Tím, že dopředu znám rozvrh, kupuju si včas jízdenky na autobusy Regiojet žlutý, protože jsou rychle vyprodaný, hlavně v ty lukrativní časy, kdy jezdíme i my. Koupila jsem tedy i na pátek 13. tři jízdenky, pro mě, pro dědu a pro Joníka. Je super, že na to nemusí člověk pak myslet těsně před odjezdem.


V pátek ráno jsme vstávali před 6. hodinou, všechno plynulo tak jak má. Cestou na autobus jsem klusala, abychom ho stihli. Měl však asi 2 minuty zpoždění, takže při přestupu na šalinu jsme museli jet jinou, která nejede přesně tam, kam potřebujeme, ale přiblíží nás směrem do centra. Po vystoupení z šaliny mě čekal héroický výkon. Uběhnout cca 3 kilometry do 10 minut, s kočárem a taškama. Cestou zvládnout 3 semafory, nasraný Brňáky spěchajíc do práce, plno aut s nevrlými řidiči a ospalý dítko. Joník byl nejvíc v pohodě z těch všech oněch věcí. Cestou volám taťkovi, ať kdyžtak pozdrží autobus, že to stíháme tak tak na minutu přesně.

V 7.19, tedy minutu před odjezdem dobíháme na stanoviště autobusů před Grand. Taťka nás směřuje k autobusu, vypadá to, že smůla je prolomena, že za minutku už budeme v klidu sedět a koukat okýnkem na ubíhající cestu. Opak je však pravdou. Autobus tam sice stál, ale nejel do Olomouce, ale do Prahy. Další společnosti tam taky měli svoje busy, ale do Olomouce nejel ani jeden z nich. Aktuálně mi došly data, takže jsem se ani nemohla podívat, zda je odjezd v 7:20 správný, nebo jsem se spletla. Volám tedy pomoc na telefonu - Jirku, ten to nezvedá, slyším jen jeho hlasovku.... Člověk by v tuhle chvíli vraždil. Rychle dobíhám k budce RegioJet. Tam fronta asi 4 lidí, koukám na odjezdovou tabuli a o autobusu směr Olomouc ani zmínka. Nevrle štěkám na taťku, pobíhám jako blázen, dychtivě zpovídám všechny řidiče autobusů, kam že to vlastně jedou. Několika autobusů odjíždí. Uvolnila se fronta, tak toho využívám a ptám se prodejkyně, jak to tedy je. Dostává se na můj účet a s úsměvem mi oznamuje, že sice mám jízdenku opravdu na 7:20, ale z Olomouce do Brna. Tadááááá, mám skoro infarktový stav, který střídá úsměv na tváři, najednou panika, co budeme dělat.
Rozhodli jsme se nakonec jet vlakem Českých drah. Čekala jsem, že vyjedeme do půl hodinky. Ale ono ne. Nejbližší spoj do Olomouce odjíždí až za 55 minut, tomu se říká paráda takhle při pátku. Vystojím teda frontu na jízdenky. Nejprve dostanu jen dvě, tak rychle opravuju, že je potřebuju tři. Pán byl trošku protiva, ale bez jedinýho slova mi vytiskl i třetí lístek.

Aspoň někdo má z nečekaného cestování vlakem radost :-)
Náladu si spravuju u stánku Kofi kofi, už to beru všechno s humorem a těším se, že ve vlaku to bude pohodlný, plno místo, zábava pro dítko a možná i internet.
Při čekání na vlak bavím po telefonu mamku a Jirku touhle historkou s domněním, že tohle je konec nečekaných příhod při pátku 13. Průvodčí mi však o pár minut později bere vítr z plachet. S úsměvem na rtech, mi oznamuje, že sice máme lístky do Olomouce, ale náš vlak jede přes celou Jižní Moravu - Šakvice, Hodonín, Břeclav, Staré město u Uherského Hradiště, Otrokovice, Hulín a až pak nabírá směr Olomouc. Takže vlastně taková drahá tour de Jižní Morava, ale nedobrovolně. Sáhodlouze vypočítává rozdíly v ceně u každé jízdenky, směje se u příplatku za dětskou jízdenku, která je za 0,- Kč, že tam je to tedy 0,- Kč i za doplatek. Cha, cha, jak k popukání. Snažím se mu tedy vysvětlit, jak se věci mají, že jsem z toho docela překvapená, že mě na to měli přeci upozornit už u přepážky, když jsem lístky kupovala. No nic, nenechá se zvyklat a účtuje, nahlas počítá jak prvňák u tabule. Vtipná situace jak z filmu. Doplácím mu tedy rozdíl a vysvětluju mu moje rozhořčení z dnešního dne, doufám, že jsem poslední nepříjemná cestující v jeho dnešní pracovní době. Usmívá se a odchází. Říká, že se ještě uvidíme. No já doufám, že ne.
Do školy tak přijedu asi s 3 hodinovým zpožděním. To prostě chceš. :-)
Zbytek dne byl až na pár podivných detailů v pohodě. Detailem myslím třeba další zpoždění vlaku (asi 30 min), zpoždění šaliny (asi 10 minut). No a jako třešnička na dortu totálně po.... dítě. Ani nevím proč, ale říká se, že to nosí štěstí. Tak snad příští pátek 13. bude veselejší než tenhle.


Co Vaše pátky 13., stalo se Vám někdy něco, na co nikdy nezapomenete, něco, co Vám vzalo dech, nebo na pověry vůbec nevěříte a je to pro Vás den jako každý jiný? Ať už je to jakkoliv, přeju Vám příjemný zbytek pátku a o to hezčí celý víkend. Vypadá to, že to bude poslední prosluněný víkend. Vždyť už za "pár" dní jsou tady Vánoce. Přesně za 72 dnů, už máte dárky? :)

Kam.

středa 4. října 2017

KOJENÍ - FÁMY, MÝTY, PRAVDY, RADY, TYPY A ZKUŠENOSTI

Protože se kolem mě čím dál častěji rojí maminky, které nemohou kojit z nejrůznějších důvodů, nebo mají s kojením spoustu problémů, rozhodla jsem se sepsat tenhle článek, který i kdyby jen jedné mamince jakkoliv pomohl, budu moc ráda. 

Pro některé maminky je to stres ještě před porodem, jiné maminky se na něj těší, jiné maminky by nejraději kojily až do 6 let. Táborů je několik, ale kde je pravda, do kdy je ještě kojení prospěšné? Jak je to s předním a zadním mlékem? Je mléko jen na žízeň, nebo i na hlad? Kdy a jak poznám, že se chce dítě kojit? Čtěte dál a dozvíte se víc.
Začnu tím, jak vůbec ke kojení přistupovat před samotným kojením. Je dobré už v těhotenství zjistit, jaký postoj ke kojení vlastně zaujímáte. Sama jsem se setkala s několika nastávajícími maminkami, jenž dopředu věděly, že kojit nechtějí. Nemá cenu tyhle maminky odsuzovat, je to jejich svobodné rozhodnutí a cesta, kterou si samy zvolily a jsou ochotné nést následky. V Americe je tento trend nyní hodně in. Maminky hned po porodu dostanou injekci pro zastavení laktace a jejich miminka jsou od prvního dne na umělém mléku.
Musím taky zmínit fámu, že některé maminky prostě kojit nemohou. Opak je totiž pravdou. Příroda to úžasně zařídila tak, že každá matka je schopna svoje mládě, resp. dítě kojit. Je jasné, že různé faktory ovlivňují nástup a rozvoj laktace, jako např. stres, císařský řez, dlouhodobé odloučení matky od dítěte a podobně. Pokud je ale matka se svým dítětem ihned po porodu, měla by se laktace přirozeně „rozjet“. Dítě by svoji první ochutnávku mléka – mleziva mělo dostat co nejdříve, nejlépe při poporodním bondingu, kdy je maminka s dětátkem tělo na tělo. První přisátí zvládne dítě naprosto samo a to díky svým vrozeným instinktům. Je to tak, ať si každý říká, co chce.


Když už se nějaké potíže s kojením vyskytnou – zánět, pálení, bolestivost, otoky, zatvrdliny, je dobré vyhledat odbornou pomoc. Mám tím na mysli laktační poradkyně, které Vás navštíví doma, ukážou správnou techniku kojení, která Vám vyhovuje a pomůže Vám zodpovědět všechny dotazy.

Co pomáha tvorbě mléka?
Existuje spousta odpovědí na tuto otázku, jen jedna z nich je ovšem ta nejosvědčenější – tou je pravidelný kontakt děťátka s maminkou, nejlépe nahé tělo na nahé tělo. Kontakt podporuje tvorbu mléka a navíc prohlubuje vztah mezi novým tvorečkem a jeho matkou. Je důležité, aby matka dostatečně pila – nejlépe neslazené a nebarvené nápoje jako je voda nebo čaj. Jiné alternativní odpovědi typu homeopatika, kojící čaje, akupunktura, černé pivo, bylinky, apod. jsou spíše na individuální vyzkoušení, často však s placebo efektem.  

Jaká kojící poloha je ta správná?
Na jednoduchou otázku jednoduchá odpověď – ani jedna poloha není správná. Je to opravdu velmi individuální. Každé mamince s jejím dítkem vyhovuje něco jiného. Někdo zvolí polohu na fotbalistu, někdo kojí jen vleže, někdo vsedě, jiným maminkám vyhovují všechny polohy. Ze začátku je dobré využít kojící polštář, který zjednoduší manipulaci s miminkem. Mohu velice doporučit stránky www.mamila.sk , které mi velmi pomohly v začátcích s kojením.  Další podpůrnou a nápomocnou skupinkou je Facebooková skupina Podpora kojení (https://www.facebook.com/groups/podporakojeni/?fref=ts), kde najdete opravdu rady z praxe, jak od zkušených maminek, tak laktačních poradkyň.



Jak často mám své miminko kojit?
Tady je taky mnoho možných odpovědí – každé 3 hodiny, když miminko pláče, na požádání, když maminka chce, 5 krát denně,… Ale která je ta správná? Musím říct po vlastní zkušenosti, že se přikláním ke kojení na požádání. Co to ale znamená? Miminka jsou velmi inteligentní stvoření a sama vědí, kdy se chtějí kojit. Zde je nutné zmínit, že mateřské mléko je jak na žízeň, tak na hlad, na zklidnění, na uspávání a pro ujištění miminka. Sama si tudíž řeknou, kdy mléko potřebují. Maminky se občas bojí, že to nepoznají. Poznáte to, nebojte! Miminka se kojí ze začátku docela často, především v noci. Není třeba dítko budit, když bude mít hlad, přihlásí se samo. Starší děti cca kolem 5. měsíce již chápou mechanismus kojení, stačí jim zatahat Vás za výstřih, zaplakat a ví, že přijde jejich vytoužené mlíčko. Nechte tedy kojící režim na Vašem miminku a Vašich instinktech a ne na nevyžádaných radách z okolí.

Jak poznám, kolik toho miminko vypilo?
Můžete své miminko před a po kojení vážit. Ale přijde mi to zbytečné a pro maminky zbytečně stresující. Ne pokaždé miminko vypije stejnou dávku a ne vždy miminko přibírá podle oněch slavných tabulek, kterými se většina pediatrů řídí. Dejte tedy znovu na svoji intuici a řešte pouze to, zda miminko přibírá v dlouhodobém horizontu a zda je spokojené. Tento ukazatel Vám toho řekne mnohem více, než nějaké číslice na váze.

Do kdy je kojení pro dítě prospěšné?
Dle WHO se doporučuje kojit alespoň 6 měsíců. Poté pokračovat s vhodnými doplňkovými potravinami do dvou let věku nebo déle. Odkaz zde: http://www.who.int/topics/breastfeeding/en/
Najdeme i zastánce dlouhodobého kojení, kteří kojí své děti třeba i do 6 let. Zde bych to nechala na každé mamince, jak ona toto vnímá a jak ke kojení přistupuje samotné dítko. Jde především o blaho dítěte, proto není třeba spěchat k odstavení dítěte. Je lepší vyčkat do samoodstavu dítěte, který prostě jednoho dne, postupně přijde.
Lidé často tvrdí, že po půl roce věku dítěte již mléko není pro dítě prospěšné. Není tomu tak. Matka příroda je prostě geniální. Okolo bradavky jsou speciální „senzory“, které ze slin dítěte dodají do mozku signál, který dle předané informace dokáže vyrobit mléko dle potřeb dítěte. Proto i dítě, které má již zavedeny příkrmy, dostane mléko vyrobené jemu přesně na míru.

Existuje přední a zadní mléko?
Dříve za dob našich maminek a babiček se tvrdilo, že se tvoří tzv. přední mléko na žízeň a zadní na hlad. Proto miminka, která se kojila krátkou dobu, byly často ihned dokrmovány umělým mlékem, protože si nedokážou vytáhnout ono zadní mléko. Dle mého názoru je to naprostý nesmysl. Stačí se podívat na řez prsním dvorcem. Mléko umí vytáhnout každé dítko, se sacím reflexem se již rodí. Tudíž je jedno, jak dlouho se děti kojí, důležité je, jak prospívají. V tomto případě je opravdu zcestné paušalizovat a tvrdit, že dítě má pít 10 minut z levého a poté 10 minut z pravého prsa a stačí. Každé dítě je individualita, a proto nechte dítě samo rozhodovat o tom, kdy má dost. Pak vypije opravdu tolik mléka, kolik potřebuje. Nedostatek mléka je většinou způsoben tím, že si maminka nevěří a nedůvěřuje, dává proto raději dítěti mléko umělé a tím přichází o kontakt a později se mléka tvoří méně. Často se také maminky mylně domnívají, že pláč dítěte je znakem hladu. Není to však jediný důvod…

Jedno z našich prvních kojení ještě v porodnici


Je nutné prsa vždy střídat?
Má odpověď je taková – je to individuální. Záleží na tom, kolik má maminka mléka a jak rychle se tvoří. Ze začátku, kdy jsou prsa hodně nalitá, je dobré prsa střídat obě při jednom kojení tak, aby se předešlo samovolnému vytékání mléka z prsou a možným zatvrdlinám, které mohou způsobit i záněty. Jakmile se ale laktace ustálí, je dobré dát na svůj pocit a preferenci dítěte. Některé matky se tak časem dostanou k tomu, že nakonec kojí jen z 1 prsu. Děti si také utvoří určité preference stejně jako u kojící polohy.

Našich prokojených 9 měsíců
Ještě před tím, než jsem vůbec otěhotněla, jsem se občas zamýšlela nad problematikou kojení, ale nijak do hloubky jsem to nezkoumala, zkrátka se mě to netýkalo, tak proč, že. Když jsem pak začala číst nějaké knížky, zjišťovat si informace přišlo tolik AHA momentů, že bych je na všech prstech nespočítala. Právě proto vznikl i tenhle článek.
Když přišlo období, kdy jsme se rozhodli, že chceme miminko, věděla jsem, že je to další „věc“, kterou chci dělat na 100% - myslím tím mateřství. Proto jsem chtěla pro miminko to nejlepší a ze všech těch informací nejlépe vycházelo kojit. Myslím si, že celkově pozitivní ladění ulehčovalo jak těhotenství, porod, tak začátky mého mateřství. Možná si myslíte, že jsem přečetla tuny knih a mraky článků, ale není to tak. Věděla jsem už tehdy, že nejvíc ze všeho chci dát na svoje instinkty. Věděla jsem, že se stačí napojit na svoje tělo, vnímat miminko a vše se poddá tak, jak má. A moje tiché přání bylo vyslyšeno. Nikdy nezapomenu na Jonáškovo první přisátí chvilku po porodu. Myslím si, že až tehdy mi seplo, co se vlastně přihodilo. Byla to transformace z holky v matku a opravdovou ženu. Ten pocit, že já můžu svoje dítě nakrmit, že díky mě roste a ukojí svůj hlad a žízeň, byl k nezaplacení. Už tehdy jsem si kojení zamilovala.
Ze začátku to ale nebylo tak růžové, jak by se mohlo zdát. Díky zdravotním komplikacím jsem v porodnici odstříkávala mléko – nikdo mi ale neporadil jak. Věděla jsem jen, že ta nateklá prsa plná mlíka musím uvolnit a že v tu chvíli můžu tomu malému drobečkovi pomoct jen a jen tím mlíčkem. Takže jsem zatla zuby a dělala pro to maximum. Když to nešlo, došlo i na slzy. Nastoupilo nedoporučované googlování, Youtube a články. A ejhle, nakonec pomohlo něco úplně jinýho. Stačilo si v hlavě přepnout na mód „tohle zvládnu“ a ono to opravdu šlo.

Milujeme kojení ve vaně...
Samotné kojení občas bolelo tak, že se mi kroutily prsty na nohou, bouchala jsem zaťatou pěstí do gauče a doufala, že Joník se o jídlo nejbližší 3 hodiny nepřihlásí. Došlo to až do fáze, kdy jsem myslela jen a jen na bradavku, která nebyla celá, které mastička nepomáhala a bolela tak, že jsem se jí ani nemohla dotknout, natož aby ji někdo pevně stiskl dásněmi. Jen dvě věci mě hnaly kupředu, abych vytrvala. Věřila jsem, že to přejde a že dělám to nejlepší pro svoje miminko. A vyplatilo se. Zhruba po měsíci bylo všechno kojení bez bolesti, užívali jsme si to maximálně oba. Pak už jsem se těšila na každé kojení, na tu blízkost, na to spojení mezi námi dvěma, na to kouzlo, které přicházelo při každém přisátí. Kdo nezažil, nepochopí.
Dneska už vím, že kojení je úžasný, že se ho jen tak nevzdám, ať to stojí, co to stojí. Jsem šťastná za to, že moje dítko dostane to nejlepší jídlo, ve správnou dobu, v té nejpřesnější teplotě a s tou největší láskou, kdykoliv potřebuje.
Musím říct, že kojit se dá opravdu kdekoliv a kdykoliv, stačí, když je maminka vynalézavá. V tomhle nám moc a moc pomohl šátek a později nosítko. O tom ale zase někdy příště.

Kojení na veřejnosti
Tím, že se náš syn narodil v zimě, kdy člověk chodí logicky víc oblečen, bylo kojení na veřejnosti mnohem snazší. Myslím tím to, že na krku máte šálu, která zakryje to, co nechcete ukazovat ostatním. Bylo krátké období, asi první dva měsíce, kdy jsem si na kojení v restauraci, v nákupním centru, na zastávce, v autobuse, kdy jsem si na kojení venku zvykala. Brala jsem ale v potaz hlavně to, že syn má nějakou potřebu - hlad a tu mohu ukojit jen já. Nemá tedy cenu čekat, poslouchat jeho ustavičný pláč a dát mu tedy najíst co nejdříve to jde. Ze začátku jsem byla velkým odpůrcem dudlíků, tzv. šidítek. Po měsíci jsem mu přece jen občas přišla na chuť, ale zase jen na krátkou dobu. Zvykla jsem si na fakt, že to nejlepší, co mému synovi mohu dát, je mateřské mléko. A tím, že nemusím nic ohřívat, vařit, mu ho mohu dát kdykoliv a taky kdekoliv. Nejde o nic intimního, prostě jej nakrmím. Takže jsem se přestala jakkoliv zakrývat. Mým jediným "problémem" bylo oblečení. Dřív jsem u skříně stála ráno s tím - tak co si dneska obleču, na co má náladu. Teď je to trošku jinak - musím najít něco, co je pohodlný a z čeho jdou hlavně rychle vydělat prsa na kojení. :-)
Ze začátku jsem se taky zkoušela zahalovat do plenky, ale to Joník vždycky úspěšně shodil, takže jsem z toho byla akorát nervní, protivná.... 
Párkrát se mi stalo, že jsem zahlídla pár opovržlivých pohledů, zaslechla nevkusné poznámky (tady musím podotknout, že většinou od starších žen). Naučila jsem se jednu úžasnou věc, jen se usmát a nic neřešit, nevysvětlovat, prostě být tady teď jen tou nejlepší mámou pro mé dítě. Často se přistihnu, že jsem do toho tak ponořená, že ani nevnímám, co se kolem děje. Jen my a naše propojení plné lásky. 
Pamatuju si, jak jsem poprvé kojila v šalině a byla jsem z toho tak nadšená, že jsem to volala příteli. Ušetřila jsem si tak spoustu času, protože opravdu hodně cestujeme. Obrovské díky patří tomu, kdo vymyslel šátky a nosítka - prostě GENIÁLNÍ VYNÁLEZ! Nechápu, jak to naše mamky, hlavně ty, co měly dvojčata, trojčata, mohly bez nosítka zvládnout...

Kojíme na houpačce na dětském hřišti, prošlo spoustu lidí, ale nikdo si ničeho nevšiml...
P.S. Opravdu mě dostávají názory, že žena by na veřejnosti neměla kojit vůbec. Maximálně v kojících místnostech. Mně osobně se stalo, že jsem na takovej kojící koutek (bylo to myslím v IKEA) čekala cca 45 minut. I s mojí malou trpělivostí bych to bývala byla dala, ale hladový mrčící dítě rozhodně ne. Tak jsme nakonec kojili na gauči před záchody a světe div se - nic se nestalo. :-)
Co k tomu dodat - kojení je přirozená věc, nepřirozené je odsuzovat kojící matky. Buďte tu pro svoje děti. Neřešte ostatní, ale sami sebe. 

Přes prsa si hodím šátek a je po problému a nepoutá to pozornost :)

Výhody a nevýhody kojení
+ nejlepší koktejl živin, jenž nenahradí žádné umělé mléko, je vždy vyrobeno dítěti na míru
+ snižuje dětskou úmrtnost v důsledku běžných dětských nemocí (pneumonie, SIDS či průjem)
+ pomáhá při rychlejším zotavování při a po nemoci
+ prohlubuje vztah mezi matkou a dítětem
+ má vždy správnou teplotu
+ je možné krmit své dítě kdykoliv a kdekoliv
+ ušetříte svůj čas, který byste věnovali ohřívání, vymývání, přípravě
+ ušetříte své peníze, které byste utratili za umělé mléko, lahvičky, ohřívačky, apod.
+ snižuje riziko mnoha onemocnění jako je např. ekzém, leukémie, astma, alergie, obezita, celiakie aj.
+ je dobře stravitelné
+ je ekologické
+ pomáhá rychlejšímu zavinování dělohy po porodu
+ při kojení se dá dělat více věcí – odpočívat, číst, plést, psát, …

- časová náročnost
- možná bolestivost hlavně v začátcích
- nemožnost zastoupení jiné osoby v době krmení
- nutnost abstinence (ne úplná)
Ať už se rozhodnete kojit či nekojit, věřte tomu, že Vaše rozhodnutí je to správné a ono bude správné.




Hezký den všem a kojení zdar.
Kam.

středa 20. září 2017

POROD Z POHLEDU MUŽE

Otravovat Vás jak děti vůbec vznikají, je zbytečné, tak přejdeme k tomu, jak někdo rád říká dni D. Já tomu říkám nejúžasnější den v mém životě.  


Všechno to začalo odpolední návštěvou u známých, kde si skoro všichni dělali legraci, že už to máme za pár, a každou chvíli to může nastat. My jsme úplně s klidným hlasem říkali, že máme ještě více jak týden čas. Těch slov jsme měli za pár hodin litovat (myšleno v dobrém slova smyslu). Bylo 15.12. čtvrtek půl desáté večer, už jsem se chystal ke spánku, jelikož do práce vstávám o půl páté, když v tom začal zvonit telefon podívám se na něj a vidím Kamča, ta přece byla v obýváku, tak proč mně volá? Zvednul jsem telefon a rozespalým hlasem jsem se zeptal, copak se děje? Z telefonu se ozvalo pouze ,, přines ručníky“, říkal jsem si, na co ručníky, to zase bude nějaká její hloupá legrácka. Položil jsem telefon, otočil se na druhý bok a pokračoval ve spaní. Asi do dvou minut znovu volá Kamča, kde jsem s těmi ručníky, že už to je akutní. Vylezl jsem tedy z postele, vzal ze skříně ručníky a nakráčel s nimi do obýváku kde Kamča seděla na gauči v mokrém fleku. Udiveně jsem prohlásil, to už ti praskla voda!? A Kamča, ne to jsem se tak moc počůrala. J Dal jsem jí tedy ručníky a po chvíli šla do koupelny, kde si stoupla do vany, abychom neměli vše v bytě mokré.
Abych Vám, vysvětlil svoji další reakci na věc, musíme se vrátit asi o měsíc zpět, kdy mě Kamča a porodní asistentka v porodnici poučovaly, že když jí praskne voda, tak ne že začnu vyvádět, volat záchranku a bůh ví co ještě. Takže po zkontrolování, jak to vypadá s Kamčou v koupelně, jsem prohlásil, vše je v pohodě, tak já jdu zase spát, dobrou noc. Kamča si šla za mnou za chvíli lehnout a spali jsme (teda Kamča ne) přibližně do čtvrté hodiny ranní, kdy Kamča usoudila, že je čas jet do porodnice.  A tak jsme okolo půl páté ráno sedli na rozjezd (noční brněnská doprava) a mířili si to do porodnice k Milosrdným bratrům.

Dorazili jsme tam chvilku po páté hodině ranní, kde si Kamču převzala sestra, která jí dělala různá vyšetření a po příchodu oznámila, že si zde už maminku nechají. V tu chvíli šla Kamča na pokoj a co bude se mnou, pomyslel jsem si? Doma koukat do zdi se mně nechtělo, tak jsem zamířil do práce, kde se aspoň trochu odreaguji. Kolem deváté hodiny došel můj nadřízený, tak jsem mu vysvětlil, co se stalo a hned na poradě mě poslal domů, že tam nemám co dělat. Takže fajn, kolem jedenácté dopoledne jsem byl doma a napnutě jsem očekával ten touživý telefon, ve kterém se ozve, tak už přijeď.
Bohužel to se nestalo a tak jsem ve dvě hodiny odjel za Kamčou na klasickou nemocniční návštěvu. Při příchodu na chodbu porodního oddělení jsem se trochu zarazil, protože vidět tolik mimin na jednom místě bylo trochu šílené a mezi nimi chodila Kamča, která rozdýchávala pomale přicházející kontrakce. Bylo na ní vidět, jak moc je psychicky unavená, ostatní maminky, které přišly až po ní, byly buď na porodním sále, nebo už svého drobečka porodily. Kladla si otázku, co dělá špatně, že malej ještě nechce na svět, vždyť už jí plodová voda dávno odtekla, tak proč už také nerodí. Snažil jsem se být Kamči tou nejlepší oporou a podporovat jí. Chodili jsme společně po chodbě, zdolali spoustu schodů a pater, občerstvovali se v bufetu. Nejvíc jsme ale chodili po chodbě mezi šťastnými rodiči a prarodiči, kteří už si mohli svého drobečka pochovat. Bylo to opravdu ubíjející. Návštěvní hodiny byly pouze do 18. hodiny, ale dokázali jsme si najít klidné místečko kde nás nikdo nehledal (prastarý gauč na konci oddělení), až nás kolem 22. hodiny našla sestra, že už tady nemám co dělat, že přítelkyně ještě nerodí, ale to už měla Kamča kontrakce co 4 minuty.
Bohužel, i přes veškerou snahu mě hrozně arogantní sestra vyhodila domů, že až partnerka začne rodit, tak mně zavolají. Takže jsem odcházel ve 22 hodin z nemocnice plný zloby a hlavně ten uplakaný pohled Kamči, která chtěla, abych tam zůstal, byl srdcervoucí. Bohužel jsem musel z nemocnice odejít a vrátit se domů. Domů jsem dorazil po 23. hodině, otevřel jsem si víno a snažil se trochu zrelaxovat, protože jsem tušil, že v zítřejších ranních hodinách budu muset být pro Kamču tou největší oporou v životě.  Akorát jsem si vypil první sklenku vína a v tom volá Kamča, tak už přijeď. Ihned jsem sednul na první rozjezd a do porodnice jsem dorazil kolem 1 hodiny ranní. Z civilu jsem se převléknul do ,“pracovního mundůru“ a šel za Kamčou na porodní sál, kde ležela na posteli a prožívala čím dál silnější a častější kontrakce.
Jak se malej postupně dostával na svět tak bylo na posteli docela dost krve, takže to nemusí být pro každého příjemné, ale naštěstí něco (už!) vydržím, takže jsem Kamču držel za ruku a říkal jí jak je užasná a statečná.
Kolem druhé hodiny ranní se Kamča domluvila se sestrou, že půjde do sprchy, že jí voda dělá dobře. Takže Kamča šla asi na hodinu do sprchy, já jsem mezitím uklidil podlahu od krve, a poté jsem se snažil, aby Kamča nevytopila porodnici, jelikož voda z koupelny tekla fakt všude. Na Kamču jsem moc nemluvil, protože jsem cíti,l jak se soustředí na pocity svého těla a hlavně na pohyby Joníka. Po hodině se přišla sestra podívat na Kamču, jak se jí daří, jak postupuje porod a hlavně, zda se má Joník dobře.


Po kontrole šla Kamča opět do sprchy a byla sestrou upozorněna, že při kontrakcí nesmí tlačit, ale musí je prodýchat.  Ti, kteří znají Kamču delší dobu, vědí, že je pěkně tvrdohlavá, takže při kontracich ve sprše samozřejmě tlačila. Mužů Vám říct, že hodinu jen tak bezmocně sedět v křesle a poslouchat, jak ty zvuky agónie vycházející z koupelny není úplně příjemný, ale Joníka jsme chtěli oba dva, a já jsem tam byl od toho, abych se snažil být tou největší oporou v místnosti. A navíc jenom srabi utíkají z boje.
Po třetí hodině ranní nás opět přišla zkontrolovat sestra a Kamčina tvrdohlavost slavila úspěch, jelikož nám sestra sdělila, že už začínáme rodit. Kamča chtěla jít ještě do sprchy, ale to už jí bylo zakázáno, jelikož hlavička Joníka byla skoro venku, takže si Kamča vylezla na stoličku (předtím se trošku nepohodly s PA kvůli poloze při tlačení, ale nakonec se dohodly) a začali jsme při každé kontrakci tlačit (jako by to už hodinu před tím nedělala J). Nicméně dlouhé a úmorné čekání, než se rozběhne porod, si vybralo svou daň. Kamča neměla dostatek sil, aby Jonika během chviličky porodila. Měla sice koupený hroznový cukr na energii, ten ale zůstal na pokoji, kde nám to bylo prd platné. Proto Kamča musel vyhrabat poslední zbytky sil, které jí ještě zbyly a za pomocí sestry, která jí radila, jak má mít nohy, jak a kdy má tlačit, jsme se pustili do životního zápasu o porození Joníka.
Jak jsem už psal dříve, Kamča je paličák, takže pokyny sestry, která už byla z toho opakování co má Kamča dělat lehce ve stresu se sice snažila plnit, ale nešlo to, protože už neměla sílu, kterou potřebovala. Nicméně kde není síla, musí být alespoň humor, protože s úsměvem jde všechno líp, a i tentokrát měla Kamča humoru na rozdávání, vtipkovala se sestrou, s doktorem a nakonec se bouchla do porodního lehátka a vsadila se s doktorem, že do čtvrté ranní bude Joník na světě.
Proto jsme se do splnění cíle a zvládnutí životního zápasu pustili všichni společně, doktor lehce tlačil na Kamčino bříško, jelikož se hlavička při tlačení vždy vrátila směrem dovnitř. Sestra hlídala hlavičku a ramínka Jonika (ta byla velkým oříškem, asi je má po tatínkovi), kterému se moc na svět nechtělo a budoucí tatínek, budoucí mamince držel vší silou nohy pokrčené, aby se porod usnadnil.
A světe div se ono se to povedlo, Kamča sice sázku prohrála, protože se Joník narodil 4:05, ale  po třičtvrtě hodině bojování to nikdo neřešil a všichni byli šťastní, že už  je Joník na světě. 


Samozřejmě nějvětší radost jsem měl já jako nový tatínek, který se ihned rozbrečel štěstím jak malá želva. Pupeční šňůru jsem musel stříhat nadvakrát, do toho začala už Kamča v plné zbrojní „organizovat“, ať rychle fotím, ale ono se lehce řekne, než dělá, když máte oči plné slz, tak moc nevidíte, co vlastně fotíte, takže asi až desátá fotka byla použitelná. J Malého změřili, zvážili a poté zpět předali mamince. Poté co všichni odešli, jsme už všichni tři společně odpočívali v posteli, a užívali si ten největší zážitek v našem životě. Leželi jsme tam asi hodinu a půl a drželi ten malej uzlíček, který kouká, kde to je, byl jen o trošku větší než moje dlaň, to bylo neuvěřitelné. Po našem prvním válení v posteli jsem šel odnést Joníka na kojenecké, Kamča si šla dát sprchu a potom jsme šli za zasloužený odpočinek, Kamča s Jonáškem na pokoj a já jel domů se po 30 hodinách vyspat!



Jen pro budoucí tatínky
Nechci nikomu z Vás brát iluze, ale až Vám porodní sestra nebo doktor řeknou, stoupněte si za maminku (resp. její hlavu), tak pokud máte skoro dva metry jako já, je Vám to totálně k ničemu, jak se vtipně tvrdí, že odsud nic neuvidíte. Museli byste být asi metrový trpaslík, abyste nic neviděli. Budete hodně překvapení. Jednoduše řečeno zažil jsem porod jako film v kině z první řady. A komu se to bude zdát hrozné a šílené, tak řeknu pouze to, že jsem zažil něco, co se nedá nikde koupit, zapůjčit, vyzkoušet, a nebo zažít. Je to prostě zážitek, na který ještě nikdo nevymyslel žádné slova, proto že je to něco nepopsatelného. A kdo to nezažil, tak nikdy nepochopí jak to myslím. 


Až tohle všechno zažijete, uvědomíte si, jak obrovské máte štěstí, že zrovna vy budete ten úžasný taťka toho malého drobečka, kterého budete hrdě držet v náruči.  Takže tatínci, seberte veškerou odvahu, kterou máte a buďte u toho, kdy Vám Vaše žena jednou provždy změní život a bude Vás o jednoho navíc. Už nikdy to nevezmete zpátky a přijít o takový životní zážitek by přece byla škoda.



A taky něco pro budoucí maminky
Vím, že některé z Vás u svého porodu nechcete mít partnera či manžela, že si to nepřejete, že si to chcete buď prožít sama, nebo nechcete, aby Vás viděl takhle ztrápenou nebo viděl něco, co nechcete. Nebo protože máte strach, že už potom s Vámi nebude chtít spát a další různé důvodyy. Jak jsem už psal, porod není úplně pro každého, takže pokud máte doma chlapa, o kterém víte, že by se tam zhroutil, tak ho opravdu nechte v čekárně. Žena se potřebuje soustředit na porod a ne tam ještě křísit chlapa.
Teď spíš budu mluvit k ženám a budoucím maminkám, které mají doma chlapy, kteří by u porodu chtěli být, chtěli by Vám být oporou a chtěli by s Vámi prožít tento jedinečný moment, ale vy je tam nechcete. Jsem nesmírně šťastný, že má partnerka mě u porodu chtěla a že jsem mohl prožít tu nejúžasnější chvíli s ní. Mohl jsem vidět, jaké mám štěstí, že mám tak užasnou a statečnou ženu, která i přes všechny obtíže ten porod zvládla na výbornou. Jsem vděčný, že jsem mohl hned vidět to miminko, které se narodilo. Mohl jsem si prožít štěstí přítomného okamžiku, tu chvíli, kdy se ze mě najednou stal otec. Ten pocit bezmezné lásky k tomu nejmenšímu človíčku, kterého jsem kdy mohl vůbec milovat.
A pokud jsem Vás ani já nepřesvědčil, tak je mi těch chlapu a budoucích tatínků hrozně moc líto, že nezažijí ten úžasný pocit, kdy jeho vlastní dítě přichází na svět. Ani si jej nevyfotí, tak jak ho příroda a milující rodiče stvořili, uvidí ho až v zavinovačce a to není ono. Nebude u své milující partnerky, aby jí řekl, jak moc jí miluje, jak je na ní pyšný a jak moc je úžasná, že to všechno zvládla a poděkoval jí za nejlepší dárek na světě.
Můj názor je takový, že pokud Vás partner či manžel milují natolik, že s Vámi chtěli mít dítě, tak by u porodu svého dítěte měli být taky, protože nejen, že uvidí ten zázrak, ale uvidí i jaká jste bojovnice a budou si Vás pak mnohem více vážit.
Už teď se těším na další porod, který se chystáme brzo společně zažít. Věřím, že to bude opět nezapomenutelný okamžik plný štěstí a radosti pro nás všechny.


Ať už Vaše rozhodnutí bude jakékoliv, věřím, že bude pro vás to správné. Já sám můžu říct, že jsem opravdu šťastný, že jsem si to mohl zažít na vlastní oči a stal se ze mě tímto okamžikem nejšťastnější muž na světě. Díky za to, že jsi k nám přišel, Joníku.


taťka Jirka




















































sobota 2. září 2017

NÁŠ PORODNÍ PŘÍBĚH

Hned na začátku článku musím zmínit, že se bude jednat o dost otevřený popis celého porodu bez skrupulí doplněn o fotky, takže pokud nejste připraveni na realitu, máte příliš bujnou fantazii, nebo Vám stačí stručný popis porodního procesu, nemá cenu číst dál. ;) 




Začnu tak trošku dřív, byl pátek, 10 dnů do Vánoc - bloudila jsem městem, nakupovala poslední dárky, který nebyly vůbec lehký, dokupovala zásoby (abychom doma o svátcích neumřeli) a všude jsem chodila jak jinak, než pěšky. Mluvila jsem k našemu děťátku, jak ráda ho nosím, ale že už jsem občas unavená, jak nosím cca 10 kilo navíc. Přišlo mi, že lehkým kopáním odpovídal, že to chápe. :)
Večer jsme si ještě společně užili večírek s kolegy ze školy, kde nechybělo spoustu dobrého jídla a pití. Všichni mě obdivovali, jak to vše zvládám pořád s úsměvem, kolik mám energie a jak se na vše (i na porod samotný) těším. Odpovídala jsem, že jinak to ani neumím - proto to nedávno změněné příjmení - Veselá ještě o to víc podpořilo. Při plánování odchodu domů (podotýkám, že to k nám je asi 5 minut) se mi najednou začali všichni nabízet, že mě odvezou, že je venku sníh, že z kopce to určitě klouže, ať neblázním a jedu s nimi. No nakonec jsem si říkala, co kdyby, navíc jsem doprovod (Jirku měřícího bez mála 2 metry, pozn.) měla už doma, tak jsem nakonec do jednoho z aut sedla. S posádkou jsem se rozloučila a s úsměvem a mírnou ztrátou dechu jsem ještě vyšla 8. patro.





Večer po sprše jsem si v obýváků chystala oblíbená videa, dobrý čaj a chystala jsem se cvičit s balónkem Aniball (zasvěcení ví, nezasvěcení si to pro zajímavost vygooglí :-) ). A jak si tam tak chystám a rovnám věci, dostala jsem chuť na něco dobrého. Nutella (v těhu má oblíbená, i když plná cukru a palmáče, ale co už) už došla, tak jsem nevěděla, co jiného to bude. Zvedám se z gauče a najednou "hmm, jsem už asi jaski povolená, asi jsem si učůrla." Ale ono tomu nešlo uvěřit, tak jsem se posadila na chvíli zpět na gauč. Po chvilce jsem zkusila vstát znovu a zase malý proud. 1, 2, 3 - konečně to v hlavě seplo - to bude asi plodová voda! Zvedám mobil a volám příteli do vedlejší ložnice. Ten už tvrdě spal, ale nakonec telefon zvedl. Říkám mu: "vem prosím ze skříně 2 ručníky a přijď za mnou do obýváku." Ozvalo se jen hmmm. Čekám tam minutu, dvě, tři... Volám mu znovu a opakuju, co po něm potřebuju. Po chvilce se objevil ve dvěřích obýváku, polozavřený oči, ale v podpaží měl 2 ručníky - hurá!!! Podává mi ručníky a ptá se rozespale, na co je potřebuju. Odpovídám mu, že mi praskla voda. Ten v klidu odvětil:"hmmm, v porodnici říkali, že to nic není, že se ještě nerodí, tak já si jdu lehnout." Tak si šel teda lehnout. Já s břichem jsme se přesunuli do vany a tak si tam tak stojím a najednou ve dveřích zase Jirka a ptá se, proč mám tak divně puštěnou sprchu. Ona to nebyla sprcha, to si tak pomale odtýkala plodovka. Po chvíli jsem znejistila, protože jsem si všimla, že plodovka začíná být nažloutlá - měla jsem načteno, takže jsem věděla, že nemusí být vše ok, ale nedalo mi to a začla jsem googlit, jak to má vypadat, protože v knížkách odstín plodové vody nikdo přesně nespecifikoval. Najednou googlíme oba. Jak komické. Kontrakce zatím žádné, miminko se tetelilo, tak nebylo kam spěchat. Nakonec jsme se dohodli, že si ještě půjdu zdřímnout, ať naberu síly na blížící se porod. Ovšem v posteli jsem dlouho nevydržela, protože voda tekla směle dál - jako když vám správně netěsní špunt ve vaně. :-) Takže na to byly i porodnický vložky malý. Přešla jsem tudíž na level 2 a vyměňovala jsem pod sebou ručníky co půl hodina a v mezičase jsem ještě četla nějaké "chytré" rady na netu a mazlila vrnící kočku. Přítel směle spal dál, až nad ránem se mě ptal, jak to teda vypadá, jestli pojedeme do porodnice, nebo jestli má ráno vstávat do práce. Říkala jsem, že uvidíme. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme do porodnice (neznalí a plní mírné nejistoty z neznáma). Protože nemáme auto, měli jsme v plánu, že nás poveze kamarád, ale ve 3 ráno ve všední den to nebylo ideální. Taxíkem se nám nechtělo (nemělo by to to kouzlo, až to jednou budeme našemu dítěti vyprávět) a sanitku nemělo cenu volat, protože jsem byla bez kontrakcí. Zbyla nám tedy jediná možnost - šalina (pro Pražáky a spol. - tramvaj). V noci a nad ránem ale nejezdí jako normálně, jezdí nám v Brně rozjezdy. Takže jsme si pěkně ve dvou, se sportovní taškou a melounem pod bundou vyrazili nočním Brnem na výlet. Dokážete si představit ty pohledy lidí různých věkových skupin - někteří do práce, někteří z práce, jiní z pařby, jiní jen tak cestovali... My jsme byli pořád v dobré náladě i Joník v břiše se měl dobře. :-)

Po příjezdu do porodnice se nás ujala sestřička a čekalo nás vypisování zbytku papírů, vysvětlování požadavků z mého porodního plánu, změnu jména bez svatby a dost nepříjemná sestra se mě ptala, zda jsem si jistá, že je to opravdu plodovka - na důkaz místo slibů dělala Temešváryho test plodové vody z vložky. Jak jinak - vyšel pozitivně, tak tedy pochopila, že asi vím, kdy mi začla odtékat plodovka. Jeden z doktorů se divil, proč jsme přijeli do porodnice, když mi jen praskla voda, ale nemám žádné kontrakce. O 10 minut později jiná doktorka byla velmi nepříjemná, když zjistila, že plodová voda začala odtékat už předchozí večer... Teď aby se v tom prase vyznalo, co je tedy správně (pro příští porod už vím, že se budu řídit jen a jen svým tělem a nebudu se rozrušovat nejednotným personálem z nemocnice).





bylo období pro porodnici náročný (celkem 22 porodů během 2 dnů), dali mě na pokoj na šestinedělí k mamince, jenž čekala ráno plánovaná sekce a dvojčátka k tomu. Ráno jsme se tedy s maminkou seznámily, těšily se na dvojčátka a o pár hodin později už byla zpátky na pokoji. Dvojčátka jsem viděla zrovna s tatínkem, když odcházel z porodního sálu. U mě bylo vše pořád stejné - neotvírala jsem se, plodovka pomale odtékala, ale velký kontrakce stále nikde. Odpoledne při návštěvách a v záplavě miminek jsem už trošku propadala mírné panice, jestli vůbec dokážu být maminkou, jestli zvládnu porodit, jestli k nám náš malej vůbec chce přijít... Tyhle pocity jsem díky Jirkovi zvládla mnohem líp, než by se dalo čekat. Uklidnila jsem se a rázem začaly přicházet silnější kontrakce (v intervalu 10 - 12 minut), které se postupně od pozdního odpoledne stupňovaly a přicházely v častějších intervalech. Při jednom z dalších vyšetření se zjistilo, že malý je naprosto v pořádku, kontrakce nejsou zas tak pravidelné (dle křivky grafu) a vůbec se neotvírám. Jelikož to už byl celý den a noc, co jsem nespala a moc nejedla, dostala jsem slabou injekci na spaní. Která se však absolutně minula účinkem a spát se mi vůbec nechtělo.

 Protože kontrakce neznačily blížící se porod dost nemile poslali Jirku domů - zajímavé bylo, že v době, kdy byl se mnou na chodbě a pomáhal mi prodýchávat kontrakce,  nikdo nic nenamítal, ale ve chvíli, kdy jsem byla na vyšetřovně, se na něj slétly jako supy na kořist... Tak jsme se rozloučili a já šla na pokoj. Kontrakce však začaly sílit, a proto jsem hledala úlevovou polohu. Nejlepší to bylo při chůzi, v podřepu zapřená o postel nebo s prohnutými zády. Zrovna jsem jednu takovou kontrakci prodýchávala a přišla za mnou sestra, jak si to představuju být tak hlučná a rušit čerstvou maminku po císaři, která se snaží spát. Vysvětlila jsem jí, že se jen snažím prodýchávat kontrakci a ulevit bolesti. Sestra mě však několikrát důrazně upozornila na to, že já ještě žádné bolesti cítit nemohu, protože rozhodně porod nezačal a trvala na tom, ať si lehnu zpět do postele a spím. Když už to vypadalo, že víc rušíme maminku naším rozhovorem, lehla jsem si zpět na postel. Po hodině už mi ale bylo nepříjemné ležet v jakékoli poloze, zavěsila jsem se proto zpátky na čelo postele a v tom do pokoje opět vtrhla sestra, praštila mě otvírajícími dveřmi a rázně mě napomínala, ať se opravdu vrátím do postele a spím. Říkala jsem jí však, že nemůžu ležet a potřebuju být tady. Po dalším návratu do postele se maminka dvojčátek rozhodla, že už to nemůže sledovat a dodala mi odvahu jít zpět na vyšetření na porodní sál. Tady zjistili, že se začínám otvírat, kontrakce jsou pravidelné (cca po 6 minutách) a že mohu zavolat zpátky budoucího tatínka. Ten byl doma cca hodinku, zrovna si otevřel vínko a lehl si na gauč. No porod nepočká, tak opět sedl do rozjezdu a tradá zpět přes celé Brno do porodnice.

Po příjezdu už tušil, že jde do tuhého, při otevření dveří viděl mě ležící na posteli, pode mnou kaluž krve, která se fakt nedala přehlédnout. Sama jsem zrovna prožívala kontrakci, takže jsem ani neodpověděla na pozdrav, to až po chvíli. Sestra se snažila mě udržet v leže v posteli, ale to se nedalo, přišla jsem si, jako bych na miminku ležela a bránila mu v posunu dál. Takže jsem si chodila po pokoji, poskakovala na míči a občas mě čekalo vyšetření porodní asistentkou (dále jen PA).
Pravidelné kontrakce byly konečně silné a od bolesti mi pomáhala jen teplá sprcha. Zprvu se mi snažil nahřívat záda, ale nedalo se to, po chvilce byl mokrý a voda byla všude. Tak jen zpoza dveří poslouchal, jak se měním v maminku (ale znělo to, jako by to byla přeměna ve vlkodlaka :-) ). Do sprchy jsem si nakonec vzala i gymnastický míč, zapřela jsem si na něj nohu, což mi moc pomohlo při kontrakcích. Porodní asistentka mě chodila pravidelně kontrolovat a radila, ať ještě netlačím. Jen co se za ní zavřely dveře, směle jsem se ponořila do kontrakcí a cítila jsem, jak miminko sestupuje dál a dál a že je potřeba tlačit. Tělo prostě přesně vědělo, co se děje a dalo mi signál, abych věděla, co mám dělat já. Nejlepší pro mě bylo zapřít se ve sprše jednou nohou o gymnastický míč a druhou rukou se zavěsit o madlo. Člověk tak cítil, jak maličký sestupuje, jako by se kosti ohýbaly, rozšiřovaly od sebe a uvolňovaly tak cestu pro miminko...
Po pár hodinách jsme začali s PA řešit porodní polohu, mé návrhy (v kleče, ve stoje, v podřepu) zavrhla z neadekvátních důvodů, ale hádat jsem se s ní nakonec nechtěla, a tak jsme se domluvily, že zkusíme kompromis - polohovací křeslo. Poslední možnost dostat epidurál, jak mi bylo sděleno, ten jsem však odmítla s poznámkou, že je to i v porodním plánu.
Samotné tlačení už bylo docela náročné, protože jsem nic moc nejedla a hlavně nespala 2 dny. Ale plná humoru jsem do toho šla. Bohužel jsem nebyla úplně schopná dodržet přesný popis tlačení dle PA, která už se zdála být dost vynervovaná, že "to nedělám" dle jejich instrukcí. Prostě už to chtěla mít za sebou a bylo to na ní znát. Pořád jsem se snažila nepřenést tu její nervozitu na sebe. Představovala jsem si to totiž úplně jinak, chtěla jsem přítmí, klid, nerušený proces, kdy opravdu budu ponořená do sebe (to se mi částečně podařilo, protože jsem poslouchala hlavně svoje tělo, svoje instinkty a PA jsem brala jako nutné zlo, které tam je přítomno). Po několika zatlačení už byla vidět hlavička (jenže to nebylo jednoduché, asi 10 krát jsem zatalčila, hlavička již byla skoro venku, ale na další zatlačení jsem neměla dost sil, takže opět vklouzla zpátky) - poslala jsem Jirku podívat se na barvu vlasů (v těhotenství jsem měla velký obavy, že budeme mít zrzounka, jenže ty já nemám zrovna ráda - ehmm, jako by na tom záleželo). Doktor s PA se tomu museli smát. Při dalších tlačeních se mi nakonec podařilo porodit ramínka, který byly hodně široký. Hrozilo mi natrhnutí a tak jsem svolila k drobnému nastřižení hráze. Bylo to nepříjemné, ale ne nijak bolestivé. Několikrát mi byly nabídnuty léky zmírňující bolesti, ty jsem však razantně odmítala.
Mezi kontrakcemi jsme se vsadili s PA a lékařem, že stihnu porodit do 04:00. Zbytek tělíčka už pak šel jako po másle. :-) Ale stihli jsme to až 04:05. Bod pro PA. :) Byl to úžasný okamžik plný štěstí, adrenalinu, pýchy, úsměvu, těšení, drobných obav a lásky. To teplé tělíčko, které se jemně chvělo, očička, když se na Vás podívají a Vám se hrnou slzy štěstí do očí, ta malá ručička, když Vás prvně chytí za prst, to heboučké tělíčko a pocit naplnění... To se prostě nedá dost dobře popsat. Náš zázrak měl 3. 240 g a 51 cm ale ta láska, která tam na sále vznikla je nekonečná. <3

Pár vteřin na světě....
Hrdý tatínek přestřihl pupeční šňůru, zprvu plný dojmů se to nepodařilo, tak dostal druhý pokus. Byli jsme s Jirkou domluveni, že bude ihned fotit, ať máme na tenhle úžasný okamžik vzpomínky v podobě autentických fotek. Jenže ten nebyl schopný ničeho. Jen tak tam stál, koukal se na mě, na malého a plakal - plakal štěstím a nevnímal, že na něj někdo mluví a už vůbec si nevzpomněl, že má fotit. Prosila jsem doktora, zda mohu již seskočit dolů a jít si malého vyfotit sama - se smíchem mě upozornil, že ještě musíme počkat, až odejde placenta. Mezitím se Jirka probral ze svého světa a začal fotit. Placenta odešla asi do 20 minut. Plná energie z přírodního Oxytocinu (nejlepší přírodní droga ever :-) ) jsem seskočila dolů, užívala si malý uzlíček v náručí a na chvíli jsem jej předala tatínkovi. Odešla jsem do sprchy a poté jsme si všichni tři zalezli do velké postele - kouzlo okamžiku se bohužel nedá popsat, to se musí zažít...  <3 Když jsme si našeho syna nesli společně na pokoj, mluvila jsem o tom, jak se těším, až přivedeme na svět jeho sestřičku Emičku a že bych si to klidně hned zopakovala. Paní doktorka z novorozeneckého mě měla za blázna. :-) 

Člověk by řekl, že po porodu bude maminka unavená, já však byla plná energie, že bych i maraton uběhla - tomu nechtěl doktor ani věřit, moji náturu mu však připomněl Jirka, když mu odvyprávěl o běžeckém závodu (cca 8 km), který jsem absolvovala v 6. měsíci těhotenství bez jakýchkoliv komplikací. Takže jsem se kochala miminkem a těšila se, až ho představíme zbytku rodiny při odpolední návštěvě.



Po porodu placenty a malém šití nás čekal 3 hodinový bonding. Jirka, já a Jonášek jsme byli společně zachumlaní ve velké posteli. Mazlili se, tulili, hladili a byli nejšťastnější lidi na planetě. Ten pocit, že už jsme tak nějak kompletní, že máme to, co jsme tolik chtěli, nekonečný pocit štěstí. Neskutečný, kdo nezažije, nepochopí. Pak už jsme se přesunuli na oddělení šestinedělí a tatínek se vrátil do práce. Poté se jel domů vyspat a odpoledne zase za náma do porodnice.

První společná fotka naší nové rodinky :-)
Dny a noci jsem moc nespala, nemohla jsem se na toho našeho malého prince vynadívat. Byl tak krásný a maličký. Hezky se přisával a u toho se slastně usmíval. Plakal snad jen chviličku. Často škytal a pozoroval všechny obličeje, které na něj koukaly. I když vím, že miminko ještě tak ostře nevidí a snad i vzhůru nohama, jako by si nás i přesto prohlížel a ukládal do své paměti. Noci jsme i přes zákazy sester, doktorů i uklízeček trávili společně ve velké posteli namačkaní jeden na druhého. Byli jsme tak nejspokojenejší.

Láska na první pohled, dotyk, očichání...
Třetí den jsem se už chystali domů, čekali jsme už na náš odvoz,měli jsme již sebou veškeré papíry, podepsaný revers, vysvlečenou postel, ale co se nestalo - směnu převzala starší doktorka, která dělala Joníkovi i test na žloutenku. Rozhodla, že jediný, kdo může porodnici opustit jsem já, ale že malého nepustí. Jelikož má vysoké hodnoty bilirubinu, hrozila nám i převozem do dětské nemocnice a výměnikovou krví... Takže jsme museli zůstat v porodnici o 3 dny déle a malého jsme měli většinu času v inkubátoru na fototerapii. Chodili jsme za ním na návštěvy, drželi ho za ruku, mluvili na něj. Mléko jsem mu musela prvních 30 hodin odstříkávát, ale jakmile se vyměnila směna, sestřička mi dovolila jej nakojit - pocit štěstí mě polil, že jsem zase měla vlhko pod očima. Druhý den mi jej nosili na kojení, ale v noci už jsem jim ho nenechala odnést a spali jsme spolu - celou noc prospinkal hezky na mamince a byl moc spokojený a hodný. Maminka je přeci lepší než teplý inkubátor, to je snad jasná věc.

Musím říct, že snad jen dvě sestry byly hodné a dokázaly mi poradit, jak odstříkávat ručně mléko, aby Joník nemusel mít umělé a mně se normálně "rozjela" laktace. Musím však uznat, že sestra, která mi nevěřila, že se porod blíží a byla velmi nepříjemná, se nakonec chovala mile a bylo vidět, že uznala svoji chybu.




Každá chvilka bez Jonáška byla pro mě tou nejdelší v mým životě. Člověk se cítil tak bezmocně a nemohl tomu drobečkovi nijak pomoct. O to větší radost jsme měli z propuštění pár dnů před Vánoci. Byl to jeden z nejlepších dnů v našem životě. Do dalšího porodu si už velmi budeme rozmýšlet, kde budu rodit a zatím to nejvíce vyhrává domácí porod, ale o tom zase někdy příště.

První společné ráno bylo neskutečné... únavou, nadšením a hormonama jsem ani nespala :)



Pokud jste dočetli až sem, děkuji za Vaši trpělivost a budu moc ráda, když napíšete, jak to probíhalo u Vás (ať už soukromě nebo do komentáře). 

S láskou K. J. & J.