Hledané téma

sobota 2. září 2017

NÁŠ PORODNÍ PŘÍBĚH

Hned na začátku článku musím zmínit, že se bude jednat o dost otevřený popis celého porodu bez skrupulí doplněn o fotky, takže pokud nejste připraveni na realitu, máte příliš bujnou fantazii, nebo Vám stačí stručný popis porodního procesu, nemá cenu číst dál. ;) 




Začnu tak trošku dřív, byl pátek, 10 dnů do Vánoc - bloudila jsem městem, nakupovala poslední dárky, který nebyly vůbec lehký, dokupovala zásoby (abychom doma o svátcích neumřeli) a všude jsem chodila jak jinak, než pěšky. Mluvila jsem k našemu děťátku, jak ráda ho nosím, ale že už jsem občas unavená, jak nosím cca 10 kilo navíc. Přišlo mi, že lehkým kopáním odpovídal, že to chápe. :)
Večer jsme si ještě společně užili večírek s kolegy ze školy, kde nechybělo spoustu dobrého jídla a pití. Všichni mě obdivovali, jak to vše zvládám pořád s úsměvem, kolik mám energie a jak se na vše (i na porod samotný) těším. Odpovídala jsem, že jinak to ani neumím - proto to nedávno změněné příjmení - Veselá ještě o to víc podpořilo. Při plánování odchodu domů (podotýkám, že to k nám je asi 5 minut) se mi najednou začali všichni nabízet, že mě odvezou, že je venku sníh, že z kopce to určitě klouže, ať neblázním a jedu s nimi. No nakonec jsem si říkala, co kdyby, navíc jsem doprovod (Jirku měřícího bez mála 2 metry, pozn.) měla už doma, tak jsem nakonec do jednoho z aut sedla. S posádkou jsem se rozloučila a s úsměvem a mírnou ztrátou dechu jsem ještě vyšla 8. patro.





Večer po sprše jsem si v obýváků chystala oblíbená videa, dobrý čaj a chystala jsem se cvičit s balónkem Aniball (zasvěcení ví, nezasvěcení si to pro zajímavost vygooglí :-) ). A jak si tam tak chystám a rovnám věci, dostala jsem chuť na něco dobrého. Nutella (v těhu má oblíbená, i když plná cukru a palmáče, ale co už) už došla, tak jsem nevěděla, co jiného to bude. Zvedám se z gauče a najednou "hmm, jsem už asi jaski povolená, asi jsem si učůrla." Ale ono tomu nešlo uvěřit, tak jsem se posadila na chvíli zpět na gauč. Po chvilce jsem zkusila vstát znovu a zase malý proud. 1, 2, 3 - konečně to v hlavě seplo - to bude asi plodová voda! Zvedám mobil a volám příteli do vedlejší ložnice. Ten už tvrdě spal, ale nakonec telefon zvedl. Říkám mu: "vem prosím ze skříně 2 ručníky a přijď za mnou do obýváku." Ozvalo se jen hmmm. Čekám tam minutu, dvě, tři... Volám mu znovu a opakuju, co po něm potřebuju. Po chvilce se objevil ve dvěřích obýváku, polozavřený oči, ale v podpaží měl 2 ručníky - hurá!!! Podává mi ručníky a ptá se rozespale, na co je potřebuju. Odpovídám mu, že mi praskla voda. Ten v klidu odvětil:"hmmm, v porodnici říkali, že to nic není, že se ještě nerodí, tak já si jdu lehnout." Tak si šel teda lehnout. Já s břichem jsme se přesunuli do vany a tak si tam tak stojím a najednou ve dveřích zase Jirka a ptá se, proč mám tak divně puštěnou sprchu. Ona to nebyla sprcha, to si tak pomale odtýkala plodovka. Po chvíli jsem znejistila, protože jsem si všimla, že plodovka začíná být nažloutlá - měla jsem načteno, takže jsem věděla, že nemusí být vše ok, ale nedalo mi to a začla jsem googlit, jak to má vypadat, protože v knížkách odstín plodové vody nikdo přesně nespecifikoval. Najednou googlíme oba. Jak komické. Kontrakce zatím žádné, miminko se tetelilo, tak nebylo kam spěchat. Nakonec jsme se dohodli, že si ještě půjdu zdřímnout, ať naberu síly na blížící se porod. Ovšem v posteli jsem dlouho nevydržela, protože voda tekla směle dál - jako když vám správně netěsní špunt ve vaně. :-) Takže na to byly i porodnický vložky malý. Přešla jsem tudíž na level 2 a vyměňovala jsem pod sebou ručníky co půl hodina a v mezičase jsem ještě četla nějaké "chytré" rady na netu a mazlila vrnící kočku. Přítel směle spal dál, až nad ránem se mě ptal, jak to teda vypadá, jestli pojedeme do porodnice, nebo jestli má ráno vstávat do práce. Říkala jsem, že uvidíme. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme do porodnice (neznalí a plní mírné nejistoty z neznáma). Protože nemáme auto, měli jsme v plánu, že nás poveze kamarád, ale ve 3 ráno ve všední den to nebylo ideální. Taxíkem se nám nechtělo (nemělo by to to kouzlo, až to jednou budeme našemu dítěti vyprávět) a sanitku nemělo cenu volat, protože jsem byla bez kontrakcí. Zbyla nám tedy jediná možnost - šalina (pro Pražáky a spol. - tramvaj). V noci a nad ránem ale nejezdí jako normálně, jezdí nám v Brně rozjezdy. Takže jsme si pěkně ve dvou, se sportovní taškou a melounem pod bundou vyrazili nočním Brnem na výlet. Dokážete si představit ty pohledy lidí různých věkových skupin - někteří do práce, někteří z práce, jiní z pařby, jiní jen tak cestovali... My jsme byli pořád v dobré náladě i Joník v břiše se měl dobře. :-)

Po příjezdu do porodnice se nás ujala sestřička a čekalo nás vypisování zbytku papírů, vysvětlování požadavků z mého porodního plánu, změnu jména bez svatby a dost nepříjemná sestra se mě ptala, zda jsem si jistá, že je to opravdu plodovka - na důkaz místo slibů dělala Temešváryho test plodové vody z vložky. Jak jinak - vyšel pozitivně, tak tedy pochopila, že asi vím, kdy mi začla odtékat plodovka. Jeden z doktorů se divil, proč jsme přijeli do porodnice, když mi jen praskla voda, ale nemám žádné kontrakce. O 10 minut později jiná doktorka byla velmi nepříjemná, když zjistila, že plodová voda začala odtékat už předchozí večer... Teď aby se v tom prase vyznalo, co je tedy správně (pro příští porod už vím, že se budu řídit jen a jen svým tělem a nebudu se rozrušovat nejednotným personálem z nemocnice).





bylo období pro porodnici náročný (celkem 22 porodů během 2 dnů), dali mě na pokoj na šestinedělí k mamince, jenž čekala ráno plánovaná sekce a dvojčátka k tomu. Ráno jsme se tedy s maminkou seznámily, těšily se na dvojčátka a o pár hodin později už byla zpátky na pokoji. Dvojčátka jsem viděla zrovna s tatínkem, když odcházel z porodního sálu. U mě bylo vše pořád stejné - neotvírala jsem se, plodovka pomale odtékala, ale velký kontrakce stále nikde. Odpoledne při návštěvách a v záplavě miminek jsem už trošku propadala mírné panice, jestli vůbec dokážu být maminkou, jestli zvládnu porodit, jestli k nám náš malej vůbec chce přijít... Tyhle pocity jsem díky Jirkovi zvládla mnohem líp, než by se dalo čekat. Uklidnila jsem se a rázem začaly přicházet silnější kontrakce (v intervalu 10 - 12 minut), které se postupně od pozdního odpoledne stupňovaly a přicházely v častějších intervalech. Při jednom z dalších vyšetření se zjistilo, že malý je naprosto v pořádku, kontrakce nejsou zas tak pravidelné (dle křivky grafu) a vůbec se neotvírám. Jelikož to už byl celý den a noc, co jsem nespala a moc nejedla, dostala jsem slabou injekci na spaní. Která se však absolutně minula účinkem a spát se mi vůbec nechtělo.

 Protože kontrakce neznačily blížící se porod dost nemile poslali Jirku domů - zajímavé bylo, že v době, kdy byl se mnou na chodbě a pomáhal mi prodýchávat kontrakce,  nikdo nic nenamítal, ale ve chvíli, kdy jsem byla na vyšetřovně, se na něj slétly jako supy na kořist... Tak jsme se rozloučili a já šla na pokoj. Kontrakce však začaly sílit, a proto jsem hledala úlevovou polohu. Nejlepší to bylo při chůzi, v podřepu zapřená o postel nebo s prohnutými zády. Zrovna jsem jednu takovou kontrakci prodýchávala a přišla za mnou sestra, jak si to představuju být tak hlučná a rušit čerstvou maminku po císaři, která se snaží spát. Vysvětlila jsem jí, že se jen snažím prodýchávat kontrakci a ulevit bolesti. Sestra mě však několikrát důrazně upozornila na to, že já ještě žádné bolesti cítit nemohu, protože rozhodně porod nezačal a trvala na tom, ať si lehnu zpět do postele a spím. Když už to vypadalo, že víc rušíme maminku naším rozhovorem, lehla jsem si zpět na postel. Po hodině už mi ale bylo nepříjemné ležet v jakékoli poloze, zavěsila jsem se proto zpátky na čelo postele a v tom do pokoje opět vtrhla sestra, praštila mě otvírajícími dveřmi a rázně mě napomínala, ať se opravdu vrátím do postele a spím. Říkala jsem jí však, že nemůžu ležet a potřebuju být tady. Po dalším návratu do postele se maminka dvojčátek rozhodla, že už to nemůže sledovat a dodala mi odvahu jít zpět na vyšetření na porodní sál. Tady zjistili, že se začínám otvírat, kontrakce jsou pravidelné (cca po 6 minutách) a že mohu zavolat zpátky budoucího tatínka. Ten byl doma cca hodinku, zrovna si otevřel vínko a lehl si na gauč. No porod nepočká, tak opět sedl do rozjezdu a tradá zpět přes celé Brno do porodnice.

Po příjezdu už tušil, že jde do tuhého, při otevření dveří viděl mě ležící na posteli, pode mnou kaluž krve, která se fakt nedala přehlédnout. Sama jsem zrovna prožívala kontrakci, takže jsem ani neodpověděla na pozdrav, to až po chvíli. Sestra se snažila mě udržet v leže v posteli, ale to se nedalo, přišla jsem si, jako bych na miminku ležela a bránila mu v posunu dál. Takže jsem si chodila po pokoji, poskakovala na míči a občas mě čekalo vyšetření porodní asistentkou (dále jen PA).
Pravidelné kontrakce byly konečně silné a od bolesti mi pomáhala jen teplá sprcha. Zprvu se mi snažil nahřívat záda, ale nedalo se to, po chvilce byl mokrý a voda byla všude. Tak jen zpoza dveří poslouchal, jak se měním v maminku (ale znělo to, jako by to byla přeměna ve vlkodlaka :-) ). Do sprchy jsem si nakonec vzala i gymnastický míč, zapřela jsem si na něj nohu, což mi moc pomohlo při kontrakcích. Porodní asistentka mě chodila pravidelně kontrolovat a radila, ať ještě netlačím. Jen co se za ní zavřely dveře, směle jsem se ponořila do kontrakcí a cítila jsem, jak miminko sestupuje dál a dál a že je potřeba tlačit. Tělo prostě přesně vědělo, co se děje a dalo mi signál, abych věděla, co mám dělat já. Nejlepší pro mě bylo zapřít se ve sprše jednou nohou o gymnastický míč a druhou rukou se zavěsit o madlo. Člověk tak cítil, jak maličký sestupuje, jako by se kosti ohýbaly, rozšiřovaly od sebe a uvolňovaly tak cestu pro miminko...
Po pár hodinách jsme začali s PA řešit porodní polohu, mé návrhy (v kleče, ve stoje, v podřepu) zavrhla z neadekvátních důvodů, ale hádat jsem se s ní nakonec nechtěla, a tak jsme se domluvily, že zkusíme kompromis - polohovací křeslo. Poslední možnost dostat epidurál, jak mi bylo sděleno, ten jsem však odmítla s poznámkou, že je to i v porodním plánu.
Samotné tlačení už bylo docela náročné, protože jsem nic moc nejedla a hlavně nespala 2 dny. Ale plná humoru jsem do toho šla. Bohužel jsem nebyla úplně schopná dodržet přesný popis tlačení dle PA, která už se zdála být dost vynervovaná, že "to nedělám" dle jejich instrukcí. Prostě už to chtěla mít za sebou a bylo to na ní znát. Pořád jsem se snažila nepřenést tu její nervozitu na sebe. Představovala jsem si to totiž úplně jinak, chtěla jsem přítmí, klid, nerušený proces, kdy opravdu budu ponořená do sebe (to se mi částečně podařilo, protože jsem poslouchala hlavně svoje tělo, svoje instinkty a PA jsem brala jako nutné zlo, které tam je přítomno). Po několika zatlačení už byla vidět hlavička (jenže to nebylo jednoduché, asi 10 krát jsem zatalčila, hlavička již byla skoro venku, ale na další zatlačení jsem neměla dost sil, takže opět vklouzla zpátky) - poslala jsem Jirku podívat se na barvu vlasů (v těhotenství jsem měla velký obavy, že budeme mít zrzounka, jenže ty já nemám zrovna ráda - ehmm, jako by na tom záleželo). Doktor s PA se tomu museli smát. Při dalších tlačeních se mi nakonec podařilo porodit ramínka, který byly hodně široký. Hrozilo mi natrhnutí a tak jsem svolila k drobnému nastřižení hráze. Bylo to nepříjemné, ale ne nijak bolestivé. Několikrát mi byly nabídnuty léky zmírňující bolesti, ty jsem však razantně odmítala.
Mezi kontrakcemi jsme se vsadili s PA a lékařem, že stihnu porodit do 04:00. Zbytek tělíčka už pak šel jako po másle. :-) Ale stihli jsme to až 04:05. Bod pro PA. :) Byl to úžasný okamžik plný štěstí, adrenalinu, pýchy, úsměvu, těšení, drobných obav a lásky. To teplé tělíčko, které se jemně chvělo, očička, když se na Vás podívají a Vám se hrnou slzy štěstí do očí, ta malá ručička, když Vás prvně chytí za prst, to heboučké tělíčko a pocit naplnění... To se prostě nedá dost dobře popsat. Náš zázrak měl 3. 240 g a 51 cm ale ta láska, která tam na sále vznikla je nekonečná. <3

Pár vteřin na světě....
Hrdý tatínek přestřihl pupeční šňůru, zprvu plný dojmů se to nepodařilo, tak dostal druhý pokus. Byli jsme s Jirkou domluveni, že bude ihned fotit, ať máme na tenhle úžasný okamžik vzpomínky v podobě autentických fotek. Jenže ten nebyl schopný ničeho. Jen tak tam stál, koukal se na mě, na malého a plakal - plakal štěstím a nevnímal, že na něj někdo mluví a už vůbec si nevzpomněl, že má fotit. Prosila jsem doktora, zda mohu již seskočit dolů a jít si malého vyfotit sama - se smíchem mě upozornil, že ještě musíme počkat, až odejde placenta. Mezitím se Jirka probral ze svého světa a začal fotit. Placenta odešla asi do 20 minut. Plná energie z přírodního Oxytocinu (nejlepší přírodní droga ever :-) ) jsem seskočila dolů, užívala si malý uzlíček v náručí a na chvíli jsem jej předala tatínkovi. Odešla jsem do sprchy a poté jsme si všichni tři zalezli do velké postele - kouzlo okamžiku se bohužel nedá popsat, to se musí zažít...  <3 Když jsme si našeho syna nesli společně na pokoj, mluvila jsem o tom, jak se těším, až přivedeme na svět jeho sestřičku Emičku a že bych si to klidně hned zopakovala. Paní doktorka z novorozeneckého mě měla za blázna. :-) 

Člověk by řekl, že po porodu bude maminka unavená, já však byla plná energie, že bych i maraton uběhla - tomu nechtěl doktor ani věřit, moji náturu mu však připomněl Jirka, když mu odvyprávěl o běžeckém závodu (cca 8 km), který jsem absolvovala v 6. měsíci těhotenství bez jakýchkoliv komplikací. Takže jsem se kochala miminkem a těšila se, až ho představíme zbytku rodiny při odpolední návštěvě.



Po porodu placenty a malém šití nás čekal 3 hodinový bonding. Jirka, já a Jonášek jsme byli společně zachumlaní ve velké posteli. Mazlili se, tulili, hladili a byli nejšťastnější lidi na planetě. Ten pocit, že už jsme tak nějak kompletní, že máme to, co jsme tolik chtěli, nekonečný pocit štěstí. Neskutečný, kdo nezažije, nepochopí. Pak už jsme se přesunuli na oddělení šestinedělí a tatínek se vrátil do práce. Poté se jel domů vyspat a odpoledne zase za náma do porodnice.

První společná fotka naší nové rodinky :-)
Dny a noci jsem moc nespala, nemohla jsem se na toho našeho malého prince vynadívat. Byl tak krásný a maličký. Hezky se přisával a u toho se slastně usmíval. Plakal snad jen chviličku. Často škytal a pozoroval všechny obličeje, které na něj koukaly. I když vím, že miminko ještě tak ostře nevidí a snad i vzhůru nohama, jako by si nás i přesto prohlížel a ukládal do své paměti. Noci jsme i přes zákazy sester, doktorů i uklízeček trávili společně ve velké posteli namačkaní jeden na druhého. Byli jsme tak nejspokojenejší.

Láska na první pohled, dotyk, očichání...
Třetí den jsem se už chystali domů, čekali jsme už na náš odvoz,měli jsme již sebou veškeré papíry, podepsaný revers, vysvlečenou postel, ale co se nestalo - směnu převzala starší doktorka, která dělala Joníkovi i test na žloutenku. Rozhodla, že jediný, kdo může porodnici opustit jsem já, ale že malého nepustí. Jelikož má vysoké hodnoty bilirubinu, hrozila nám i převozem do dětské nemocnice a výměnikovou krví... Takže jsme museli zůstat v porodnici o 3 dny déle a malého jsme měli většinu času v inkubátoru na fototerapii. Chodili jsme za ním na návštěvy, drželi ho za ruku, mluvili na něj. Mléko jsem mu musela prvních 30 hodin odstříkávát, ale jakmile se vyměnila směna, sestřička mi dovolila jej nakojit - pocit štěstí mě polil, že jsem zase měla vlhko pod očima. Druhý den mi jej nosili na kojení, ale v noci už jsem jim ho nenechala odnést a spali jsme spolu - celou noc prospinkal hezky na mamince a byl moc spokojený a hodný. Maminka je přeci lepší než teplý inkubátor, to je snad jasná věc.

Musím říct, že snad jen dvě sestry byly hodné a dokázaly mi poradit, jak odstříkávat ručně mléko, aby Joník nemusel mít umělé a mně se normálně "rozjela" laktace. Musím však uznat, že sestra, která mi nevěřila, že se porod blíží a byla velmi nepříjemná, se nakonec chovala mile a bylo vidět, že uznala svoji chybu.




Každá chvilka bez Jonáška byla pro mě tou nejdelší v mým životě. Člověk se cítil tak bezmocně a nemohl tomu drobečkovi nijak pomoct. O to větší radost jsme měli z propuštění pár dnů před Vánoci. Byl to jeden z nejlepších dnů v našem životě. Do dalšího porodu si už velmi budeme rozmýšlet, kde budu rodit a zatím to nejvíce vyhrává domácí porod, ale o tom zase někdy příště.

První společné ráno bylo neskutečné... únavou, nadšením a hormonama jsem ani nespala :)



Pokud jste dočetli až sem, děkuji za Vaši trpělivost a budu moc ráda, když napíšete, jak to probíhalo u Vás (ať už soukromě nebo do komentáře). 

S láskou K. J. & J. 

pondělí 14. srpna 2017

ZMĚNA PŘÍJMENÍ - JAK NA TO, aneb proč jsme Veselí?

To si takhle jednou na Facebooku změníte jméno a najednou se spustí lavina dotazů - proč, kde, kdy, jak, byla svatba nebo nebyla, proč to nevíme, kolik to stálo, to jako jde jen tak si změnit jméno, proč jste Veselí, apod.? Přemýšlíte i vy sami, nad změnou příjmení? Tak čtěte dál a budete vědět, jak na to.





Věc se má tak, že už delší dobu nemá Jirka dobré vztahy se svojí rodinou. Jeho vlastní tatínek umřel, když mu bylo 8 roků, jeho maminka žije s jeho nevlastním otcem. Ze začátku, když jsme byli s Jirkou spolu, jsme k nim často jezdili na návštěvy i oni za námi do Brna. Ovšem po čase jsem jim už tolik "nevoněla" nebo jak to jinak říct. Můžu vypíchnout několik slovních útoků na moji osobu, když jsem se Jirky dotkla, držela jej za ruku, dala mu pusu nebo mu nedejbože sedla na klín. Ach, jak hrozně jsem se to chovala ke člověku, kterého miluju! Ano, chápu, že někomu to může vadit, ale i tyhle pocity jdou sdělit mile. Ale v této rodině bohužel - tady se láska neprojevuje, respektive tady není. Možná se tu projevuje v podobě mě neznámé, ale zatím jsem na to nepřišla... Většinu věci, které jsem dělala špatně, jsem se dozvěděla až po několika dnech, kdy jsme odjeli a to jen po telefonu přes Jirku. Poté co mě pan Vícha několikrát nazval, avšak hrdinsky jen po telefonu, pi**, Jirkovi zakázal říkat mu tati, jeho city jsem mu opětovala a řekla mu, ať už nám laskavě přestane ničit život a volat nám. Už nikdy nezavolal. Jirka tak sice dostal několik vzkazů od nevlastního otce, ty ale nechal vzkázat přes mamku:
- Změň si trvalé bydliště!
- Změň si svoje jméno!
- Zaplať mi desetitisíce za výchovné, za bydlení, za to, že jsi užíval můj pozemek, půjčoval si moje auto, že jsem Ti dovezl do Brna televizi a brusle, apod.
- Buď se s Kamilou rozejdeš a vrátíš se, nebo vrátíš auto (to Jirka dostal k narozeninám právě proto, aby je mohl častěji navštěvovat na Severní Moravě).

Takovýchto úžasných (ironie) "přikázání" bylo povícero, ale vypíchla jsem jen ty, co fakt stojí za to! Ti co nás znají, tak ví, že auto jsme asi do týdne jeli hrdě vrátit, protože Jirka věděl, co chce a s kým chce strávit zbytek života. Trvalé bydliště jsme taky hned změnili - Jirku vzali za vlastního moje rodiče a na nějaké "výchovné" jsme se jen vysmáli a nezaplatili ani korunu - proč taky, vždyť to byla jen jeho svobodná vůle, že se "staral" o cizí dítě, dal mu střechu nad hlavou a pomáhal mu. Po cca půl roce se Jirka rozhodl, že více méně utne veškerou komunikaci se svojí mamkou. K tomuto rozhodnutí jej přivedla především situace, kdy jel budoucí babičce hrdě oznámit, že se za několik měsíců stane poprvé tatínkem. Bohužel budoucí babička jeho nadšení nesdílela a nasadila tomu korunu slovy: 
"Hmmm, tak to teda gratuluju! Ale je Ti jasný, že Vám na malého nic neupletu, však Kamila a Ty si stejně nakoupíte samé značkové oblečení!". 

Opět - kdo mě zná, tak ví, že asi 80% mýho šatníku tvoří oblečení ze secondhandu, pak z výprodeje nebo basicových řad různých levnějších značek. 

Takže když jsme řešili formality s blížícím se porodem jako bylo stěhování, volba porodnice, dokupování výbavičky, víc a víc jsme přemýšleli, jak to vymyslet se jménem. Nechtěli jsme, aby náš syn nosil jméno po někom, s kým vlastně nemá žádný příbuzenský vztah, kdo je zapšklý, ze života nemá radost, neumí se hezky chovat ani ke své rodině, natož k cizím lidem, je plný zlosti, závisti, ostatním nepřeje nic dobrého a pro slovní i fyzické útoky si nejde daleko. Padlo proto několik návrhů - že si Jirka a já vezmeme příjmení jeho tatínka - Chovancovi. Nebo že si vezme moje příjmení - Šmerda. Nebo že si vezmeme příjmení mé mamky za svobodna - Celí. Že budeme Hrášci Skočdopole. Že budeme mít jméno Jirkové maminky za svobodna - Hrbáčová. Ale ani jedna z těchto variant se nám tolik nezamlouvala a tak padl návrh vymyslet si úplně nové příjmení. Chtěli jsme ale takové, které nás bude vystihovat, které se k nám bude hodit a bude souznět s naším životem. Do užšího výběrového kola postoupila příjmení ŠŤASTNÍ a VESELÍ (nepřipomíná Vám to náhodou Vánoce? :-D Nám dost, ale o to víc jsme to tak chtěli, protože termín porodu jsme měli právě na Vánoce - jak kouzelné!). Buď by mně zůstaly moje monogramy K. Š. nebo naopak Jirkovi zůstaly J. V.. Konečné rozhodnutí bylo na Jirkovi a tak vybral nové příjmení - VESELÍ. No uznejte sami - Kamila Víchová nebo Jiří Šmerda - nic moc, co....


Pak už jen zbývalo vyřídit formality na úřadech. Ke změně příjmení stačí pár jednoduchých kroků:

  • zajít na příslušnou matriku dle trvalého bydliště;
  • vyplnit žádost změny příjmení (většinou je již ke stažení na webových stránkách) - vyplňovali jsme i důvody, proč si chceme příjmení změnit. P. matrikářka chtěla i doplnit aktuální rodinné vztahy z Jirkové strany. V žádosti jsme uváděli, že bychom chtěli mít jednotné příjmení především kvůli našemu synovi, jenž se narodí mimo sňatek manželský. Naší žádosti bylo do několika dnů vyhověno. Telefonicky nám to sdělili a brzy jsme si jeli na úřad pro oficiální vyjádření, které nás opravňovalo k dalším krokům. Zaplatili jsme každý poplatek 1.000,- Kč.
  • zažádali jsme si o výměnu OP, prozatím jsme dostali lístečky podobné jako dostanete při ztrátě, dále jsme čekali, než nám budou poštou doručeny nové RL;
  • až jsme měli v ruce nové Rodné listy, v Brně jsme na matrice, která spádově patřila k vybrané porodnici, vyplnili formulář Přiznání otcovství. Takže už s novým příjmením jsme žádali o zapsaní Jirky na Jonáškův RL. 
Ulehčili jsme si tak papírování a lítání po úřadech po narození Jonáška, ušetřili jsme cca 500,- Kč za dopisování otce do RL a vyřizování změny příjemní Jonáška, protože by měl po narození automaticky moje. Takže svatba sice ještě nebyla, ale je v plánu.


Ať už uvažujete nad změnou příjmení z jakéhokoliv důvodu, vězte, že to není nic nesplnitelného. Všechno jde, když se chce. Myslím si, že příjmení o nás vypovídá stejně jako naše jméno, takže pokud s ním nejste spokojeni, určitě jděte do změny a třeba budete ve svém životě o kousek šťastnější.
My si žijeme svůj veselý život každý den a snažíme se užívat si ho na 100%, protože si moc dobře uvědomujeme, že náš čas tady je omezen a nikdo neví, kdy přijde konec...







Mějte krásné dny, buďte veselí a dělejte věci, co Vás rozveselí a jestli ani to nepomůže, zajeďte si to do Veselí nad Moravou nebo nad Lužnicí. :-) S láskou

Kam. V(v)eselá

pátek 4. srpna 2017

KRANIOSYNOSTÓZA - ortotická léčba helmičkou aneb příběh pokračuje

Teď se nacházíme ve fázi, kdy nás spousta lidí, jenž nás potkají u doktorky, v obchodě, v autobuse, ve výtahu, prostě kdekoli, bombardují otázkama a větama typu: Proč má na hlavě tu helmu? Ta přilbička je jako ochrana, když spadne? To už jako nevíte, jak víc ochránit svoje dítě vlastním rozumem, že mu dáváte na hlavu takovou šílenost? Ach bože, další výmysl moderních matek! No Ty jsi teda fešák v té přilbě! 
Je to někdy příjemný někdy to zabolí, někdy mě to stojí spoustu času vysvětlování, a právě proto jsem se rozhodla napsat o tom článek, ať si ušetřím další vysvětlování a pomůžu tak třeba i dalším maminkám, které potkal podobný osud (s některýma už jsme ve spojení, tak Vás tímto zdravím :)).



Jak už víte, čeká nás teď rok plný změn, Jonášek bude muset nosit svoji helmičku 23 hodin denně po dobu cca 12 měsícu (ano je to rok!). S tím jsou spojená jistá omezení jako je koupání, převlékání, spaní, ... Na začátku Jonášek snášel helmičku velmi dobře jakoby ani na hlavě neměl něco jiného co tam být nemá. Byly to ale pouze zvykací dny, kdy nosil helmičku zprvu jen pár hodin a pak mohla hlavička "odpočívat". Dokonce první den s helmičkou odpoledne i usnul. Vypadalo to, že mu to skoro nevadí. Sem tam si na helmičku sáhnul, zkoušel se podrbat za uchem, ale nevyváděl kdovíjak. Dokonce když byla helmička sundaná, zkoumal ji ze všech stran a to nejen rukama - orální stádium je prostě orální stádium (viz. Freud: https://wikisofia.cz/wiki/Periodizace_lidsk%C3%A9ho_v%C3%BDvoje_(Sigmund_Freud) )

6. den jsme helmu museli mít i v noci to už nebylo Jonáškovi moc příjemné, protože venku právě byly velká horka. Jonášek se budil ze začátku po deseti minutách (hlasitý pláč, kterým jako by se nesl strach a prosba o pomoc). Nebylo mi to vůbec příjemné, otáčel se ze strany na stranu a vypadal jako jelen, který se snaží shodit své parohy. Schytala jsem několikrát ránu helmičkou, která není vůbec příjemná - suchý zip škrábe, kouše a tvrdý plast trošku bolí. Nejsem ale z cukru, tak jsem si říkala, že to zvládneme, že to prostě jenom přežijeme pár dnů, než si zvykne. Ale druhá i třetí noc byly v podstatě stejné. Bylo tam zlepšení o tři až pět procent, ve dne se však přidaly záchvaty zuřivosti, pláče, nutnosti nošení skoro pořád a milion pokusů, o sundání si té hrozné helmy z hlavy. Jonášek to zkoušel všemožně, ale nepodařilo se mu to. Předtím byl skoro samostatná jednotka - vnímal, co se doma děje, kdy ho maminka může vzít do náruče a kdy ne, stačilu mu moje blízkost, jinak si dokázal už vyhrát i hezky sám, nebo s čičinou (nejraději se za ní po čtyřech honí, ona ho nechá dojít k sobě a pak zamňouká a poodejde).

Princezna :-D

Několikrát denně jsem mu v náručí nebo na klíně vysvětlovala, že helmičku teď bude muset nosit, aby měl hezkou kulatou hlavičku, že mě to moc mrzí, že ji musím mít celý den na hlavě hlavně teď, když jsou ta vedra. Věřím že to musí být moc nepříjemné, když venku ukazuje teploměr více než 30 stupňů, máte na hlavě kus plastu vystlaný polystyrenem, který má jen pár průduchů, nejste na to zvyklí, najednou vás něco tíží, škrábe, kouše a vy s tím nemůžete vůbec nic udělat. Rádi byste to své mamince řekli, ale mluvit ještě neumíte a tak zkoušíte všemožně mrčet, křičet, vztekat se, snažíte se bouchat do věcí kolem, pláčete a pořád Vám tu přilbu nikdo nesundá. Takhle se do něj snažím vcítit, abych lépe pochopila, jak se cítí, a mohla mu co nejlépe pomoct se s tím vypořádat.

Nejvíce mu pomáhá když se může ochladit vodou, s helmou se ale koupat nemůže, takže ji několikrát denně sundáváme, umyjeme vlásky a pak zase nasazujeme... Takovej proces jako na páse někde ve fabrice - sundat, umýt, vyčistit jizvu, vydesinfikovat, namazat, přelepit, převlíct, nasadit, ukonejšit a doufat, že už to brzy skončí. Taky ho nejrůzněji sprchuji, otírám mokrým ručníkem a spoustu času taky tráví ve svém novém bazénku, kde je moc spokojený. Nemůže tam však být s přilbou tak je ten čas ve vodě dost omezený. 

10. Den byl pro nás kritický, venku bylo 36 stupňů. Jonášek se v noci víc budil než spal, od rána byl protivný  mrčák,  plakal  a jediná poloha, ve které bylo relativně chvilku v klidu bylo u maminky v náručí. Znáte to, že? Ale maminka potřebuje taky dělat i jiné věci... Odpoledne jsme měli krizi. Jonášek plakal u mě v náručí, já jsem plakala taky. Tak ráda bych veškerou jeho bolest, utrpení a nejistotu z toho všeho novýho vzala na sebe, ale bohužel je to na tomhle světě v tomhle špatně zařízený, a nejde to. Dokonce jsem měla tak náladu pod psa, že jsem i návštěvu odvolala a chtěla jsem se soustředit jenom na něj, na to jak ho rozptýlit, rozveselit a hrát si s ním tak, aby nemusel myslet na tu modrou věc na hlavě.
Někdy je to sranda, hlavně když Joník hledá tužku :-D

Všude dobře, u maminky nejlíp

Teď nechci abych si ale jenom stěžovala. Jsou chvilky kdy si vůbec nevšimne že na hlavě nějakou přilbu má. Vrací mi energii svým kulišáckým úsměvem, pohledem z očí do očí, ďolíčky ve tvářích, hlazením mého obličeje, dokud neusne, zakousnutím se do mého ramene, taháním za řetízek a vlas,y strkáním jeho prstů do pusy a úsměvy kvůli maličkostem, které jeho svět rozradostní.

Takhle se dospává probdělá noc ;)
Musím se ale ještě přiznat, že mi hrozně chybí mazlení s jeho hlavičkou - pusinky na čelíčko, hlazení po vláskách, drbání za ouškama, škrabkání hlavičky,... :( Nejvíc mi to chybí, když jej nesu v nosítku. Byla jsem zvyklá ho pusinkovat, hladit a škrabkat skoro pořád. Teď stačí jedna prudká otočka a je to, jako by Vás někdo udeřil pěstí do hrudníku. Vím, že za to nemůže, ale i tak mě to vždycky hrozně zamrzí. 


Věřím že si na sebe Jonášek s helmičkou brzy zvyknou, a čekají nás lepší časy. Miluju léto, ale letos si nepřeju nic jiného, jen aby ta vedra brzy skončila, aby Jonáškovi už bylo líp a nám všem se ulevilo. Musím taky uznat, že díky samotné operaci a helmičce se nám Jony začíná proměňovat přímo před očima. Hlavička dostala nový tvar, oči jakoby změnily vzhled a celkově je to trochu jiné dítko.



Dny utíkají jako voda. Teď je to u nás hlavně o tom, jak se vyhnout vedru a jak se zabavit. Mohlo by být hůř, ale určitě bude líp. Často sleduju dokumenty o nemocných dětech s leukémií, o lidech na vozíčku, příběhy lidí v terminálním stádiu života. Člověka to donutí se zamyslet nad tím, jaké má vlastně štěstí, že se může každé ráno sám nadechnout, že vůbec vstane bez pomoci jiných z postele a že vlastně žije. Díky za tyhle uvědomovací aha momenty, kterých není nikdy dost. Učí mě být pokorná, vážit si toho co mám a být pozitivní v jakékoli situaci. Třeba zrovna dneska - byli jsme na úžasné procházce v lese, bylo po dešti, vzduch jako v pralese, kolem jsme sbírali nepřeberné množství ostružin, které všichni tři milujeme. Cestou jsme si dali výbornou svačinku. Na přání Jirky jsme to vzali domů směrem z kopce. Joník začal být trošku protiveček a tak jej vytáhl tatínek z nosítka. Vzala jsem si jej do náruče. Jdeme si to z kopce, v tom mi noha uklouzla a už jsme byli u země. Tiskla jsem Joníka k sobě tak silně, jako ještě nikdy předtím. Jen ať mi nevypadne, nevyklouzne a zůstane u mě v náručí. Nic se nestalo! Udělala jsem parádní roznožku, ale na jednom koleni. Nebylo to příjemný, ale taky to nebylo na slzy. Mohlo to taky dopadnout mnohem hůř.... Minutku na to jsem se už smála, protože přesně proto jsem tou cestou nechtěla jít. Je to už třetí "zranění" za poslední 2 dny na levé straně - natažený stehenní sval z tréninku, zabořená klika v zádech cestou z tréninku a teď rozsekaný koleno. Život nám fakt dává znamení. Nemyslím si, že se to děje jen tak... Beru to pozitivně, konečně s Joníkem ladíme, on má stejnou náplast na čele jako já na koleni. Aspoň se poznáme. :-) Mohlo to taky dopadnout mnohem hůř.... A jak se mi na noc hodila z nemocnice "ukradené" obinadlo z Jonyho hlavičky. :-D


Joník s taťkou č. 1 <3

Vypadá to že jsme se dali na dobrou cestu na jejímž konci nás (snad) čeká vysněný cíl - zdravé dítě - nic víc si teď nepřejeme. Pokud máte zdravé dítko, děkujte tam tomu něčemu nahoře (pokud na něco věříte) za to, že je máte, že nemusíte řešit každodenní problémy,, jenž nás vytrhávají z naší komfortní zóny a ztěžují nám náš život. Kdo máte nemocné děti - věřím a doufám, že brzy budou zdravé a usměvavé. Buďte pozitivní a veselí, vše pak půjde snáz, ať je to cokoliv.






P. S. Stehy už máme zdárně venku a jizva se pěkně hojí. Juhuuu!











Mějte krásné dny. S láskou Kam.


Více o helmičkách zde: http://www.plagio.cz/#start
Víc fotek na Instagramu: https://www.instagram.com/life_by_kam/
















úterý 25. července 2017

KRANIOSYNOSTÓZA - den 6. - 9. (poslední dny v nemocnici, první dny doma)


  • 22. 7. 
Poslední dny jsme si už užívali. Bylo vidět, že Joníka už hlavička tolik nebolí (často s ní narážel do šprušlí v postýlce, převaloval se přes hlavičku a několikrát jsme se i my dva ťukli a vždycky to bylo bez slziček). Užívali jsme si taky to, že jsme tu jen a jen spolu, že maminka nemá tolik povinností jako doma.

Odpoledne už se těšíme zase na našeho taťku a že vyrazíme ven. Sice jen po areálu, ale každá změna je dobrá. Nakonec se radost zdvojnásobila, protože přijel i taťka #2.
Taťka č. 2

Venku jsme pak společně plánovali další den. Kluci vymysleli únos nás dvou. Na tajnačku si vzali autosedačku a na 13 hodin byl domluven sraz před oddělením.

  • 23. 7.

Dopoledne jsem se snažila pobalit nějaký věci, přeprat, co bylo potřeba, dopoledne jsme ještě vyrazili s Jonym do bufetu na svačinku a kafe, venku jsme dováděli na dece a pod stromy, stihli jsem si užít mňamkovej oběd ve dvou, uspat dítko, osprchovat se, sbalit věci a těšit se na plánovaný únos ("Je to rebel!")

Joník je prostě parťák  takže se krásně vzbudil chvilku před jednou hodinou, stačili jsme hodit úsměv na sestry a tradá s taťkama pryč. Za nejbližším rohem jsme nastoupili do auta, méďa nám posloužil jako dokonalé maskování nemocničního náramku. Projeli jsme kolem závory a  hurá, vítej na svobodě. Jeli jsme k taťkovi #2. Miminko jsem vyměnila za štěňátko a užívali jsme si všech návštěv. Pět hodin uteklo jako voda, vyprovodili jsme taťku #1 na vlak do Brna a pak zpátky do nemocniční reality. Večer jsme udržovali sousedské vztahy s maminkou a miminkem. Domluvili jsme dítkům na další den rande. :) Balili jsme poslední věci, po očku sledovali Přátelé (normálně TV nesleduju, ale běžely 4 díly po sobě na Nova2) a myšlenkama už byli doma v Brně.

  • 24. 7. 


Ráno jsme vstávali hned po šesté hodině uklidili pokoj, pobalili věci, vyřídili formality, přebrali propouštěcí zprávu, formuláře pro pojišťovnu a čekali na mamku a strejdu až nás odvezou na Plagiokliniku, která je cca 5 minut autem. Zde jsme měli mít hodinovou konzultaci s úpravou helmičky, ale vše se protáhlo na skoro dvě hodiny. 
Helmička se musela několikrát doupravovat, aby seděla přesně... 
Díky úpravám na silnici, uzavírkám a nepříjemným řidičům nám cesta zabrala mnohem víc času než jsme čekali... 
Doma už nás čekala kočka a povinnosti všedního dne. První den je nutné nosit helmičku pouze jednu hodinu, pak ji zase na hodinu sundat a opakovat to až do večera. Ale i to je ze začátku oříšek. 

Protože Jony usnul, byl hned v přilbičce skoro 2 hodiny. Jonášek se pod helmou hodně potil a to tak, že to vypadalo jako bychom ho čerstvě osprchovali. Na vše jsme připraveni - koupila jsem 100% přírodní mýdlo určené na citlivé dětské vlásky a hlavičky. Používáme ho zatím chvilku, ale nemůžu si zatím vůbec stěžovat. Je to ručně vyráběné mýdlo z Mýdlárny Rozmarýnka - mají úplně super sortiment:




Tělo si ale časem zvykne a upraví si termoregulaci. Zvládli jsme i první kojení s helmičkou - trošku nezvyk, že má velkou hlavu jako melounek a že ho nemůžu hladit po vláskách...


Joníkův nový módní doplněk

Ještě mu ji bude leckdo závidět :-)


A čekala mě nenáviděné vybalování tašek. Odpoledne jsme teď seznamovat helmička vysvětlovali co a jak a užívali jsme si jeden druhého a domácí pohodu.
Doufám že jsi Jonášek na prilbička brzo zvykne a nečekají nás už žádné komplikace. Zatím máme týden speciálního zvykacího režimu. Naštěstí nám počasí přeje a není to tak šílený - i když mytí vlásků 4 krát denně je někdy na odstřel... Hlavně když k tomu máte spoustu povinností, dítě má separační úzkost v plném rozpuku a tatínek přesčasy v práci... 



Musím vám ještě jednou moc moc poděkovat za vaši podporu za vaše zprávy ohlasy a komentáře které nám moc pomáhají to všechno lépe zvládnout a být silní pro Jonáška který to nejvíc potřebuje. ❤



Mějte se krásně a užívejte léta. S láskou 

Kam.

pátek 21. července 2017

KRANIOSYNOSTÓZA - den 5. a 6.


  • 20. 7. 
8:00
Dobré ráno všem. Po celkem klidné noci nás u vizity čekalo milé překvapení. Doktor nás už dnes odeslal na Plagio kliniku, kde se dětem dělá speciální scan hlavičky, ten se hned převede do PC a pak se individuálně na míru vyrábí ortotická helmička. Tu děti nosí různě dlouhou dobu. Ze začátku je tam doba nošení pár minut, později je nutné nošení 23 hodin denně 7 dní v týdnu. Helmička tak pomůže správně dotvarovat lebku, aby rostla rovnoměrně jak je třeba.

Sdílená radost je větší radost :)
Sedačku moc nemusí, ale v sanitce to byl úsměv od ucha k uchu 

Takže dneska ve 13 hodin jdeme na to! Teď už bude ta příjemnější část - vybrat tu správnou barvu, aby helmička ladila 😊 Nejvíc se mi líbila bílo-růžová se srdíčkama 😁


Při převazu, resp. přelepení a čištění hlavičky sestra opět chtěla malého pokládat (nevím proč, když se jedná o hlavu). Klasicky jsem trvala na svém, že to zvladneme i na klíně, že u mě bude klidnější. Stačil úsměv doktora a sestra se na nic nezmohla. Joník vše pozoroval, ani nepípl a usmíval se. Jizvička má cca 4 cm, je na čele, skoro uprostřed do tvaru obloučku. Stehy jsou samovstřebatelný, tak se vyhneme vydělávání, což je super.

Prý má Harry Potter konkurenci :)
O hodinu pozděj ho čekalo vyndání katetru z třísla. To už bylo nutné v leže. Vyhopla jsem na lehátko, držela ho za ruku, nožičky a utěšovala ho. (Ještě jsem p. doktorce vysvětlovala, jak fungujeme s látkovýma plenkama - koukala jak na zjevení). Cca 7 cm hadička se podařila mlaďounké doktorce rychle vydělat. Takže efektivita 100%. To se mi líbí. Rychle, stručně, jasně, ví, co dělá, dopředu vše a všechno ohlídala, ošéfovala. Navíc s úsměvem a navazáním očního kontaktu. Prostě zn. ideál.


10:30
Teď tak přemýšlím, co bych dělala  kdybychom teď nebyli v nemocnici? Asi bychom doma dodělávali resty, odpoledne si užívali procházky, výlety, vodu, zmrzlinu, taťku, rodinu, cestovali... Ale vlastně bychom byli v našich životech pořád na stejném místě bez hnutí. Tahle zkušenost  i když ve své podstatě negativní, nám toho tolik dala. O to víc si vážíme naší rodiny, která nás od začátku neskutečně podporuje a udělala by pro Jonáška první poslední. Vážíme si obyčejnýho bytí spolu bez jakýchkoliv zvláštností (dřív to taky taky tak bylo, ale trošku jinak). Jsme rádi, že se nám v životě dějí "náhody". A že jich je... Ale to zas jindy v jiným článku.

Teď tajně doufám, že by mohli superrychle vyrobit helmičku, zítra nám ji předat a pápá Ostravo...

15:00
Tak bohužel, helmička bude až v pondělí. Všichni měli naspěch, až na saniťáka s 45 minutovým zpožděním. Omluvil to pomocí a úsměvem, tak aspoň tak... 

Pokud vše půjde podle plánu, v pondělí ráno nás propustí, v 9 si pojedeme vyzvednout helmičku a tradá směr Brno. Mám radost, že jsme to tak rychle zvládli, ale nechci to zakřiknout. Odpočítávám každou minutu a neskutečně se těším domů!!!

Odpoledne jsem přemluvila p. doktorko na procházku. Vůbec se netvářila na nosítko, ale když viděla, jak je malej spokojenej a já šťastná, mohli jsme vyrazit ven. Přijel Mates (taťka 2) s mamkou a můj taťka (děda). Joník sice nespal od rána kvůli cestě sanitkou (tou byl fascinován), čekáním, scanováním a zase cestou zpátky. Takže počkal na návštěvníky a pak s dovolením usnul. My jsme si užili procházku, povídání a nechutnou CocaColu. 😁

Večer jsme si už jen hráli, večeřeli, mazlili se a byli prostě spolu. Venku se hnal déšť, takže jsme slyšeli i ozvěnu z Colours of Ostrava, škoda, že to nebylo víc nahlas. To už by byla třešnička na dortu na tomhle all inclusive pobytu. 

Okusování maminčina kolene je teď moc oblíbená činnost - jak pro koho 😉 
  • 21. 7. 
Vedle na pokoji je maminka s malou holčičkou, která má 5,5 měsíce, ale na svůj věk vůbec nevypadá. Narodila se předčasně o tři měsíce a má srdeční vadu a další potíže. Maminka to i přes slzy zvládá statečně a musím říct, že jsem ráda, že malej má "jen" po operaci. O to víc si uvědomuju, jak je zdraví pro mě čím dál tím důležitější (nevím, jestli to ještě víc jde). Taky víc a víc pociťuju averzi vůči lidem, kteří si svého zdraví neváží a vědomě jej ničí. Mám na mysli kuřáky, feťáky, lidi, co jezdí jako blázni v autě, na motorkách, alkoholiky a lidi, co se utápí v depresích a ze svých problémů viní svět, ale často o nic vážného nejde. No co už, životy jiných lidí nezměním, některé ale možná ovlivním. Jak s oblibou říkám: "Každý svého štěstí strůjcem". A i kdyby se jen jeden člověk u čtení tohoto článku zamyslel nad svým přístupem ke zdraví, beru to jako úspěch.


Odpoledne nás čeká návštěva Jonáškovy tety, strejdy, bratrance a sestřenice a taky taťky s dědou. Snad si to všichni užijeme. :)

Mějte usměvavý den a užívejte si každou minutu na tomhle světě.



S láskou K&J



středa 19. července 2017

KRANIOSYNOSTÓZA - den 4.

Dnešní noc se nesla v duchu mazlení. Oba jsme byli šťastní, že budeme zase konečně spolu. V 9 hodin nás čekal další odběr krve na krevní obraz. S Joníkovama nespolupracujícíma žilkama je to vždycky proces. Teď je to ale lepší díky katetru, který má v třísle.

Pro porovnání Joník 18.7. večer

Ráno 19. 7.
Jinak vše zvládá výborně. Od včerejšího rána je bez antibiotik i anestetik. Akční je z 90% jako obvykle. Zvládáme i bezplenkovku přesto, že ho trápí průjem po anestezii. Jediný, co bylo jinak, tak večerní usínání. Jako by měl strach usnout a zavřít oči. Jak jsme spolu lehli, dostal prso a po chvilce plakal. Plakal ale zvláštně, chtěl mi tím říct asi víc, ale pochopila jsem jen, že má strach a chce mi být co nejblíž. Tak jsme se po 2 marných pokusech procházeli po pokoji, v 10 koukali z okna, četli si a koukali na telku. Až kolem 11. usnul v mém náručí. Každý noční probuzení mělo stejný scénář - probuzení, zvláštní usedavý pláč plný strachu. Dlouho potom nechtěl znovu zavřít očka a proto i odmítal prso. Ale vždycky jsme nějak usli - namačkaní u sebe, v objetí a ruku v ruce. ❤

Až jednou bude velkej a bude svoji maminku skoro ignorovat, tak moc mi to bude chybět. Často na to myslím, takže mi to vlastně chybí už teď. Doufám ale, že je to ještě daleko.
Taky přijde puberta, bude si chtít poprvé vyholit hlavu, bude pubertálně řešit svoji jizvu - proč jsme do něj nechali jako řezat? A nebo taky ne. Třeba bude frajersky jizvu ukazovat a vyprávět, co zvládl jako miminko a brát to jako náš dárek pro jeho lepší život.

Tak jako jsem šťastná za to, že si nás vybral jako svoje rodiče, jsem šťastná i za naše rozhodnutí pro operaci. Nedokážu si ani představit, jaký scénář by v budoucnu následoval, kdyby se pozděj zjistilo, že lebka roste jen jedním směrem a utlačuje mozek v přirozeném růstu. Možný dopady ani nebudu radši rozpitvávat.

Ráno mě čekal mnohem hezčí pohled než jsem podle upozornění doktorů čekala. Jendo oko už skoro otevřel a druhý bylo zhruba stejně oteklé. Úsměv byl a jakej! Co víc si může maminka po ránu přát (a je jedno, kolik je hodin). Dopoledne jsme si pohráli, mazlili se, spolecně snídali, procházeli po chodbě, užili si herničku (tak moc mi chybí školkový děti :( ) a dospávali noc.





13:00
Bohužel večerní odběr krve nebyl tak úspěšný jak jsme čekali, takže jsme si dali ráno opáčko. Snad to bude tentokrát nesražené a v pořádku. Dneska nás čeká první velká návštěva, tak se těšíme.

Ještě pro informaci - taťka dvě (oficiálně Joníkův strejda) je označení pouze z legrace, nemá to s Joníkem nic společného. To jen pro upřesnění Vašich dotazů. :)

No a pokud všechno dobře půjde, možná už v pátek vyrazíme na Plagio kliniku na první scan hlavičky po operaci a pak se budou moct pustit do výroby helmičky.

A kdy půjdem domů? To se zatím neví, ale odhad je za 7-10 dnů podle výsledků a otoku hlavičky. Držte nám prosím pěsti, ať je to co nejdřív. Protože všude dobře, doma nejlíp. Ale i tak to vše beru pozitivně - beru to jako all inclusive pobyt na skoro hotelu. Máme tu vše co potřebujem až na to zdravíčko (a semtam nějakou prasárničku, na který mám chutě :-D, ale to se musí vydržet). Jídlo nám nosí až pod nos (dneska byl zas mňamkovej oběd na nemocniční poměry), uklidí tu, pokoj máme jen pro sebe díky kojení a zařízeno je to tu útulně, vyjma staré mřížované postýlky s kterou mám spíš osobní problém. Sestřičky už to umí i mile  až na sestru s pracovním označením
"Stehýnko". Ta už asi jiná nebude...


Na nemocniční jídlo naprostá bomba!

15:00
Odpolední návštěva babičky a strejdy + kmotra v jednom byla super. Přijela zrovna, když bobek usínal. Jak je uviděl, ožil jak hračky v Toy story a měl najednou energie na rozdávání. Skákal, stál, zkoušel chodit  odrážel se, hrál si se vším, co mu přišlo pod ruce a byl prostě happy. 😊😊😊




Dostala jsem od Jirky Gydýška (tygra) do sbírky a on mi ho krade... 😁

Návštěva nám odvezla i taťku a 2 dny ho teď budem muset oželet... Ale co se dělo pak. Dítko unavený, dostalo prso a usnulo. Říkám si super, dám si sprchu, odpočnu. A ejhle. Po 5 minutách vzhůru s mega pláčem až hysterií. Nebyl moc k utišení. Zabíralo jen chození, tišení, objímání a maminčina náruč. Ale zkuste to cca 4 hodinky tahat skoro 10 kilovou neposednou činku. Prostě dobrá posilka a zdarma! Do toho si nevrle tahal obvaz, asi už ho to bolelo, svědilo, kousalo a bůh ví, co ještě dalšího. Takže brzo šel pryč.
Sice bez úsměvu, ale novej Joník už se nám rýsuje :)
Moje nervy na tom byly o poznání hůř a dlouho jsem se rozhodovala, zda říct sestře o Paralen. K 20. hodině přišel jeho čas. Nezabral tak, jak jsme čekali. Zabrali až Přátelé v TV, meloun, dovádění s mamkou, opláchnutí a blbinky před zrcadlem. Takže cca ve 22 hodin úspěšně uspáno. Asi se mu zdály zlý sny, ve 22:20 opět vzhůru s pláčem, i když jen na chviličku. Holt sprcha bude pozdějc. 
 Myslím, že i spousta velkých chlapů by s tím měla problém... 
Abych ten dnešek zakončila dobrou zprávou - HIV ani hepatitida se nepotvrdili, katetr už půjde zítra ven (jen blbě zavazí v třísle a láká k tahání), Jondelínek už vidí na obě oči, takže třikrát HURÁ! Asi ta Vaše podpora, držení pěstí a myšlenky na něj fungují, DÍKY za to! ❤

Dobrou noc a hezký sny všem.

S láskou 

K&J